Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Obrazek

 

 

Jackson se vážně polepšil. Bral mě ven, seznámila jsem se s několika jeho přáteli, chodili jsme tancovat; nestranný pozorovatel, který by si myslel, že jsme pár, by měl tentokrát pravdu. Vypadalo to, že bych mohla být konečně šťastná.

 

Stála jsem před jeho dveřmi, opřená o stěnu v naprosto přirozené pozici, do které jsem se pečlivě aranžovala asi tak dvě minuty a čekala, až mi přijde otevřít. Když jsem se konečně dočkala, měla jsem radost z jeho reakce. Byla přesně taková, jakou jsem si představovala. Po chvíli se mu opět podařilo najít mimické svaly a zavřít pusu a pokynul mi rukou, abych šla dál.

Zula jsem se jako vždycky, odložila jsem si kabelku jako vždycky, ale najednou jsem si uvědomila, že něco je jinak. Když jsem se otočila k Jacksonovi, stál tam, v očích podivný pohled a pokukoval po dveřích. Proč?

Nic neříkal, ani se na mě nevrhl, což jsem, vzhledem ke svému oblečení, i trochu očekávala. Jen mě lehce políbil a strnule si strčil ruce do kapes.

Když se k ničemu dalšímu neměl, přešla jsem do obýváku a posadila se na pohovku. Přišel za mnou – cítila jsem napětí, které z něj vyzařovalo – a chvilku tam postával.

„Nedáš si něco?“ zeptal se nakonec. Překvapilo mě to, na podobné zdvořilosti obvykle nebyl.

„Hm, co třeba kousek čokolády?“ Pokusila jsem se o úsměv, moc mi to nešlo. O čokoládu jsem si tentokrát neřekla proto, že jsem na ní odjakživa byla skoro závislá, ale proto, že jsem doufala, že by mohla trochu uvolnit stávající napětí.

„Já žádnou nemám, nejím ji,“ odpověděl.

Choval se vážně divně. Jednu ruku vytáhl z kapsy a nervózně si s ní prohrabával vlasy. Podíval se mi do poodhaleného výstřihu a rychle pohledem ucukl. Pak se kouknul na krátkou sukni, ale zase rychle pohled odvrátil. Nakonec si nechal moje oči, u těch se zdržel snad nejkratší dobu a opět otočil hlavu jinam.

A pak mi to došlo.

Pravá ruka mi vylétla nahoru a spočinula na klíčních kostech. Dech se mi na chvíli zastavil.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se tichým hlasem, stále téměř bez dechu. Ani jsem se nezdržovala otázkou, jestli se to stalo, odpověď mi už dal víc než jasnou. Musela jsem ale vědět, která byla ta šťastná.

Povzdychl si a svěsil hlavu. Stále nebyl schopný čelit mi přímým pohledem.

Cítila jsem v břiše tupou bolest. Modlila jsem se, aby to byla nějaká kolegyně z práce, sousedka, pošťačka, nebo prostě nějaká coura, kterou sbalil v baru. Hlavně někdo, koho neznám.

„Daniela,“ přiznal nakonec.

„Proč?“ zašeptala jsem zlomeně. To jedno slovo mi ublížilo mnohem víc, než si pravděpodobně myslel. Tohle byla snad nejhorší ze všech možných variant. Tupá bolest se začala zostřovat.

„Je mi to líto,“ začal se omlouvat. „Přišla, vrhla se na mě, skoro nic na sobě neměla… Co jsem měl dělat? Jsem taky jenom chlap.“

Ne, tohle nebyla ta omluva, kterou jsem chtěla slyšet. Snažil se ospravedlnit, ale tím nejchabějším způsobem.

„Pořád opakovala, jak moc mě chce a mezi námi to ještě nebylo tak jako teď,“ pokračoval.

Takže ono se to nestalo v posledních dnech? Je to už několik měsíců zpátky a on je tak necitelný, že ho svědomí dohnalo až dneska? A že to nebylo tak jako teď? Jak si myslí, že to teď vlastně mezi námi bude?

„Kdy?“ zeptala jsem se mdlým hlasem. Zmohla jsem se jen na jednoslovné otázky.

„Někdy koncem září.“

Přemýšlela jsem, jak to v tu dobu všechno bylo. Náš vztah – jestli se dalo o nějakém mluvit – se tou dobou nijak nezměnil. Myslela jsem si, že bych poznala, kdyby měl jinou.

A pak se mi vybavila jedna vzpomínka.

Projížděla jsem tenkrát hlavní stránku Facebooku a koukala, co je kde nového, když na mě zakřičel nápis psaný velkými písmeny.

Danielka Trošková VYHRÁLA!!!

Jackson to tenkrát okomentoval slovy Nelíbí se mi, a ona mu odpověděla něco jako Nevypadalo to tak. To muselo být ono.

S hrůzou jsem si uvědomila, že Danielka Trošková ZASE VYHRÁLA!!! zhruba o měsíc později. 

„Pane bože,“ vydechla jsem. „Kolikrát?“

„Dvakrát,“ trochu se zadrhl. „když jsme spolu ještě jenom spali,“ dodal nakonec. „Naposledy přišla včera.“

Bolest teď přímo řezala. Takže proto to špatné svědomí až teď. Předtím to neřešil, protože to nebylo oficiální? Protože jsme spolu jenom spali? Do mysli se mi vkrádala odporná myšlenka, kolik jich asi ještě bylo, o kterých nevím.

„A ty jsi prostě neodolal. Jsi jenom chlap, je to tak?“ podařilo se mi vložit do tónu hlasu trochu posměchu.

„Chtěl jsem ji poslat pryč,“ začal se zase bránit. „Říkal jsem jí, že jsem s tebou a že už to nejde, ale ona se nenechala odbýt a pak se prostě svlíkla a já…“

„A ty ses nechal svést. To rozhodně leccos vypovídá o síle tvého charakteru.“

Ani nevím, jestli na tohle nějak reagoval. Tvářil se smutně? Nebo třeba zahanbeně? Dívala jsem se do země a čekala jsem, kdy na něj začnu hystericky křičet a házet po něm věcmi. Ale nic takového nepřicházelo. Cítila jsem tu hroznou bolest, ale nějak jsem ji nedokázala směřovat na něj. Spíš na sebe, že jsem tak pitomá a nechám se zblbnout někým, jako je on.

„Řekni mi, Jacksone,“ zeptala jsem se s ironickým úšklebkem. „Kdyby se před tebou svlíkla moje třídní, přeříz bys ji taky?“

Nic neříkal, jen se tvářil zamyšleně. Neodporoval mi, on nad tím přemýšlel!

Tohle mi jako odpověď stačilo.

Zavrtěla jsem hlavou. „Mýlila jsem se v tobě,“ řekla jsem smutně, vstala jsem a posbírala svoje věci. „Ty už prostě jinej nebudeš.“

Odcházela jsem na předsíň a po cestě jsem se loučila se všemi vzpomínkami. S hebkým kobercem v obýváku, s pohodlnou pohovkou, konferenčním stolkem, velkým stereem, lahví Tullamorky, ze které každou chvíli ubylo na prst zlatavé tekutiny, se vším, co nepopiratelně patřilo k němu, nebo k nám oběma. Věnovala jsem jeho věcem poslední pohled a vzala jsem za kliku.

„Počkej, neodcházej.“ Vzal mě za ruku, už jsem byla napůl cesty ven na chodbu.

„Proč?“ zeptala jsem se. Nemělo smysl tu dál zůstávat. Vykroutila jsem ruku z jeho sevření a pokračovala dál.

„Já…“ zarazil se. „Miluju tě.“

Ztuhla jsem. Tohle bylo poprvé, kdy to naplno vyslovil. Od té doby, co mě posledně přiměl zůstat, už se jakákoliv vyznání nekonala.

Napadlo mě, jestli mu to vůbec můžu věřit. Neříká to jen tak, aby mi nedovolil odejít? A pomohlo mi snad, že jsem posledně neodešla?

Sklonila jsem hlavu, aby neviděl slzy, které se konečně začaly drát na povrch a rozběhla se dolů ze schodů.

Po cestě jsem slyšela, jak nastupuje do výtahu. Přidala jsem, bála jsem se, že mě dohoní a nevěděla jsem, jestli by se mu podařilo mě přemluvit, kdyby chtěl. Když jsem sahala po klice vchodových dveří, zrovna vystupoval. Rozběhla jsem se ven na tramvajové nástupiště před domem. Naskočila jsem do vagónu, který se přede mnou objevil; bylo mi jedno kam jede.

Přes pronikavý zvuk signalizující zavírání dveří jsem ho slyšela volat mé jméno. Otočila jsem se. Bušil dlaní do skla, které nás dělilo a pořád něco říkal. Stála jsem tam, s tváří mokrou od slz, a jak tramvaj pomalu odjížděla, sledovala jsem zadním oknem část svého života, kterou jsem se rozhodla nechat za sebou.

 

Dojela jsem až na konečnou, než mi došlo, že jedu na opačnou stranu. Přestoupila jsem a trvalo mi dalších dvacet minut, než jsem se další tramvají dokodrcala na metro.

Zhrouceně jsem seděla na tvrdé sedačce a ztuhlými prsty jsem si držela u sebe široký výstřih z černé krajky. Přes uličku seděla postarší dáma a měřila si mě nespokojeným a pohoršeným pohledem.

O zastávku dál přistoupil nějaký mladý pár. Okamžitě se objali a obdařovali jeden druhého jemnými polibky. Fascinovaně jsem sledovala, jak něžně se ten kluk dotýká své dívky, s láskou a úctou. A ona? Usmívala se na něj, jako by ho chtěla sníst pohledem. Příšerně jsem jim záviděla. Dívat se na ty dva bylo jako sypat sůl do otevřené rány.

Přemýšlela jsem, jestli se mě Jackson někdy takhle dotkl. Proč to s ním nemohlo být taky takové? Bylo to snad tím věkovým rozdílem? Já jsem nebyla o moc starší, než tihle dva, ale jemu bylo dvacet tři. Copak pět let tolik znamená?

 

Domů mi to trvalo o hodinu déle, než obvykle. Sotva jsem pozdravila a zamířila jsem rovnou do koupelny.

Pustila jsem vodu nejvíc, jak to šlo. Padala ze sprchy v hustých pramíncích, hlasitě bušila do vany a vytvářela tak přesně to prostředí, které jsem potřebovala. Schoulila jsem se v jednom rohu a konečně jsem dala průchod pořádnému záchvatu pláče.

  

Nepřineslo to žádné zlepšení, ve které jsem doufala. Nakonec jsem z koupelny vylezla a zavřela jsem se ve svém pokoji. Zapnula jsem počítač; potřebovala jsem mluvit s Míšou. Ona jediná mi teď mohla nějak pomoct, nebo jsem v to aspoň doufala. Na icq nebyla, vlezla jsem tedy ještě na Facebook.

Jakmile se stránka načetla, bolest v mém břiše vygradovala na nejvyšší míru. Zděšeně jsem zalapala po dechu.

 

 

 

Danielka Trošková JE DEFINITIVNÍ VÍTĚZ!!! :D

Honza Nedvěd - Podvod

www.youtube.com

Včera v 19:11 - Přidat komentář · To se mi líbí Už se mi to nelíbí ·Sdílet

 

 

Míša Drahá

Jééééé, nejlepší táborová písnička :)

Včera v 19:24

 

Petr Málek

Co písnička! To je naše hymna, holky :D

Včera v 19:55

 

 

Tu písničku jsem milovala.

Už nikdy si ji nepustím.

 

Předchozí část

Další část

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To je PAKO!!!!

(mata, 2. 3. 2010 8:30)

...... ja som si pustila nedveda a podvod a mám chuť prizabiť Jacksona

sakra

(pavla, 22. 2. 2010 21:57)

no, moc dlouho mu ta věrnost nevydržela :/
jinak super dil - a samozřejmě - už se těším na další ;)