Jdi na obsah Jdi na menu
 


Část závěrečná - Poznamenaná

 

Obrazek

 

„Ahoj, Andy.“ Dominik se s úsměvem posadil vedle mě. Obdivovala jsem jeho vytrvalost.

Už to byly tři týdny, co jsem za sebou definitivně zavřela dveře s nápisem Jackson. Děsivý zážitek z onoho dne mi pomohl vyrovnat se s tím lépe, než předtím. Dokázala jsem přesvědčit sama sebe, že jsem udělala správnou věc.

„Ahoj,“ vyloudila jsem chabý úsměv a doufala, že si to nevezme příliš k srdci.

„Takže,“ pokračoval bez problému. „Jak jde život?“

„Snažím se,“ řekla jsem tiše. Co jsem mu tak měla povídat?

„Je mi to líto,“ řekl a zadíval se mi do očí. „Víš, že bych tě moc rád někam vzal, mohla bys přijít na jiné myšlenky. Je to jen na tobě.“

Byl vážně neuvěřitelně milý. „Šla bych ráda, ale moc legrace by sis se mnou asi neužil. Víš, já jsem teď tak trochu… poznamenaná.“

„Musel ti udělat něco strašného,“ zamračil se. „Ale bude to zase dobrý, uvidíš.“ Zvedl jednu ruku a lehce mě pohladil po rameni.

Překvapeně a užasle jsem sledovala to jednoduché gesto. To bylo ono! To bylo přesně takové, jako s tím klukem v tramvaji.

Vzhlédla jsem k němu a usmála se. Nebyla to žádná přetvářka, šlo to ze mě neuvěřitelně snadno.

„Jo, bude to dobrý.“

 

 

 

 

 

Epilog

 

V klubovně bylo veselo, ostatně jako na každé táborové akci. Ani vítání jara se nemohlo obejít bez nějaké té lahvinky. S přibývajícími hodinami byli všichni stále veselejší, jen já se zase trápila. Bylo tu na mě příliš moc vzpomínek.

Sebrala jsem se a vyšla ven na čerstvý vzduch. Aspoň že Jackson nemohl přijet, říkala jsem si. Ostatnímu jsem čelit dokázala, ale jemu ne. Došla jsem k dřevenému můstku přes potok a posadila se na jeho okraji. Rukama jsem si objala kolena a koukala do vody pode mnou.

O chvíli později přišla Míša a těsně za ní Petr. „Jsi v pohodě?“ zeptala se mě a přisedla si.

„Jasně, jen jsem se chtěla trochu projít.“

„Stejně je tady krásně,“ usmál se Petr zasněně a podíval se na oblohu. Měl pravdu. Tady byl úplně jiný svět.

Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa, ale postupně je přehlušovalo něco jiného. Zvědavě jsem se podívala směrem, odkud to přicházelo. Od silnice k městu k nám doléhala ozvěna bicích z nějaké hodně hlasité hudby a neustále nabírala na síle.

„Ajé,“ zazněl do tmy Petrův rozpačitý hlas. „Myslel jsem, že nemá dorazit.“

„Kdo to je?“ zeptala jsem se. Nějak mi to nedávalo smysl.

„Jackson. Má teď v autě nějaký super repráky. Zabíraj mu skoro celej kufr.“


Předchozí část

Sonetík pro Andy

 

 Aby nedocházelo k nedorozuměním, prohlašuji:

Jakákoliv podobnost postav s žijícími osobami je sice naprosto úmyslná a zřejmá, ale příběh v žádném případě neodráží skutečnou událost, pocity, nebo snad touhy autorky. A o muži, který byl Jacksonovi předlohou, si rozhodně nemyslím, že by se takhle zachoval.

Díky, že jste s Andy vydrželi až do konce,

Vaše Grace

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Fiddi, 25. 5. 2010 18:56)

pání, právě jsem si tvůj příběh přečetla celý jedním dechem a ještě teď se z toho nemůžu vzpamatovat... je to asi nejlepší příběh, který jsem kdy četla je to něco naprosto neuvěřitelného... nemám k tomu co dodat pořád to ještě rozdýchávám... gratuluji k úžasné povídce

úžasné

(Majky, 4. 3. 2010 20:38)

naprosto úžasný příběh...jeden z nejlepších, co jsem kdy četla...opravdu úžasné

to MATA :)

(Grace, 2. 3. 2010 11:29)

Moc ti děkuju za všechny komentáře, hodně to pro mě znamená, že si někdo ušetří těch pár vteřinek, že mu za to stojim :) Jsem moc ráda, že se povídka líbí a pokusím se sesmolit ještě něco dalšího :)

to GRACE

(mata, 2. 3. 2010 8:49)

Fakt moc moc pekné, brilantné, grandiozne ... (som strašne lenivý človek nechce sa mi hľadať dˇalšie synonymá som strašne lenivá to je moje preliatie ako Andyno Jackson) :( Smutné, ale aj ak pekné:(

Dáky, Pavlí :)

(Grace, 26. 2. 2010 21:06)

Moc děkuju za chválu, opravdu si jí vážím. Doufám, že Andy udělá stejný dojem i v literární soutěži :)

gratuluji

(pavla, 26. 2. 2010 20:40)

to byla úžasná povídka. opravdu. jakoby ji napsal život sám.