Mistr lektvarů
Sleduji postavu skloněnou nad prací a přemýšlím. Co způsobuje tu bezmeznou, téměř fanatickou oddanost, co přiměje zdánlivě racionální osoby padat do kolen při pouhé zmínce jména Severus Sanpe?
Hubená postava se hrbí nad deskou stolu, dlouhé prameny tmavých vlasů lesknoucích se mastnotou neposlušně padají do úzké tváře a vytvářejí ostrý kontrast s bledou, až nezdravě vypadající pletí. Z podlouhlého obličeje vystupuje příliš zahnutý nos, úzké rty neustále křiví krutý úšklebek. Dívám se a nechápu to.
Zvedá oči.
Upírá na mě pohled temnější než půlnoc. Pohled, který se mi se zdrcující silou propaluje až do duše. Ztrácím půdu pod nohama, propadám se do té průzračné temnoty a cítím, že celý život, celá spousta životů by nestačila k prozkoumání těch onyxových hlubin a fascinující osobnosti, skryté za nimi.
Přemožena téměř nábožnou úctou padám na kolena a uctivě skláním hlavu.
„Můj pane…“ zašeptám.
Jeden koutek smyslných tenkých rtů se zvedne v pohrdavém úsměšku.