Goroniell
„Ne!“ Pokusila se vykřiknout, ale z jejího vyschlého hrdla vyšlo jen jakési tiché zachroptění. Nemohla se ani hnout. Tělo měla ztuhlé hrůzou, navíc její zápěstí i kotníky pevně svíraly okovy, kterými byla připoutána ke kamennému oltáři. Oči, rozšířené hrůzou, upírala na postavy v dlouhých černých hávech, které ji obklopovaly, a skrz hučení v uších k ní pronikal jejich tichý monotónní zpěv. Nerozuměla jim, odříkávali text v nějakém neznámém, nejspíš už dávno mrtvém a zapovězeném jazyce. Jen jedno slovo se opakovalo častěji než ostatní. Goroniell, Goroniell… To slovo jí bylo podivně povědomé, přestože by byla přísahala, že je zde slyší poprvé. S rostoucí panikou si uvědomila, že pravděpodobně také naposledy.
Marně se snažila ve svých vzpomínkách vypátrat jakoukoliv stopu, která by jí prozradila, co jsou ti lidé zač a co chtějí od ní, ale myšlenky měla stále ještě omámené účinkem drogy, kterou jí podali. Vybavovala si jenom útržky vět, které jí ulpívaly v paměti, na samém okraji vědomí. Jen matně si uvědomovala jejich význam. Omluvy… prosby o odpuštění… podivné řeči o duši v nesprávném těle…osvobození z tělesné schránky… věčný klid… smrt… Bylo to příliš děsivé, než aby se snažila to pochopit. Jisté bylo jen jedno. Dnes v noci zemře.
Monotónní zpěv nabíral na síle a spolu s ním rostl i její strach. Slova zněla jako modlitba. Děsivá modlitba ztracenému krvavému božstvu. A stále v ní zaznívalo to slovo… Goroniell…
Kdesi v podvědomí jí bleskla matná vzpomínka na kulty uctívačů krvelačné bohyně, i když za boha nemohla přijít na to, kde se v ní ta informace vzala. Takže prastará pohanská bohyně… to by dávalo smysl. Ale kdo jí mohl sloužit teď, po tolika stoletích? Ze zvuku toho jména jí mrazilo v zádech. Chtěla, aby postavy umlkly, ale zároveň si přála, aby nikdy neskončili. Kdesi hluboko v podvědomí tušila, že s tím děsivým zpěvem skončí i její život. Poslouží jako oběť…
S touto myšlenkou z ní ztuhlost náhle odpadla. Začala zuřivě škubat okovy, házela sebou a z hrdla se jí draly suché hysterické vzlyky. Nechtěla zemřít… ještě ne. Ale po několika vteřinách marného úsilí začalo její tělo znovu ochabovat. Neměla naději. Zmocnila se jí podivná otupělost. Nejprve si myslela, že je to vyčerpání, ale sílilo to a sílilo…
Necítila pevný stisk okovů, necítila tvrdý studený kámen pod sebou. Prostupovala jí podivná lehkost. Měla pocit, že se vznáší stále výš a výš… Naskytl se jí pohled na podivnou scénu. Viděla ochablé tělo nějaké dívky, ležící na oltáři uprostřed pentagramu vyrytého do kamenné podlahy. V každém cípu obrazce stála jedna postava v dlouhém splývavém rouchu. Podzemní kryptu naplňoval zvuk děsivého nápěvu, pronášeného tou zvláštní řečí, melodickou, a přesto podivně tvrdou. A najednou měla dojem, že rozeznává jednotlivé zvuky, jednotlivá slova, věty nabíraly na významu, až si uvědomila, že jim rozumí.
Vzýváme tě, Goroniell,
Osvoboď se, Goroniell,
Vrať se mezi své!
Ta slova ji podivným způsobem vábila, vtahovala ji do víru myšlenek a emocí, které jako by do její mysli proudily odjinud. Zpěv znovu zesílil a jako na povel začaly postavy zvedat ruce směrem k místu, kde se vznášela, jako by ji mohly vidět. Jejich hlasy byly stále naléhavější, jejich zaklínání stále hypnotičtější, stále mocněji ji stahovalo do víru cizího vědomí.
Zaklínám tě, Goroniell,
Oprosti se, Goroniell,
Vrať se mezi své!
Myšlenky vířily stále rychleji, měla dojem, že se jí hlava pod náporem cizí mysli rozskočí…
Vrať se mezi své!
NALEZNI SVŮJ KLID!
S touto poslední větou vír myšlenek vybuchl a ona byla volná, volná jako nikdy v životě. Hlavu měla čistou. Stoupala stále výš, pohled upřený na pětici v černém, na jejich tváře, zpocené a ztrhané vypětím, na jejich svěšená ramena, a pocítila náhlou vděčnost. Téměř dvacet let byla její mysl potlačována v těle té dívky. Teď, když se naposled podívala na její nehybné tělo, pocítila osten lítosti.
Je mrtvá, přemítala. Ale když ona je já, jsem JÁ mrtvá? Ne, pomyslela si. Ona je já, ale já nejsem ona. Já jsem já.
Jsem Goroniell…