Jaký já jsem fanoušek?
Přišlo září a moji dva synové, dvojčata, začali chodit do školy. Byla to veliká událost, hlavně proto, že se zapsali do juniorského fotbalového školního klubu. Kuba i Lukáš fotbal milovali celými svými šestiletými srdíčky, manžel, jako zapřísáhlý fotbalový fanoušek, je k tomu odmalička vedl. A tak se stalo, že celá rodina žila tréninky a sobotními zápasy.
Jednou, asi v půlce listopadu, přišel jeden obzvlášť důležitý. Už několik týdnů před zápasem jsme o ničem jiném neslyšeli a kluci horlivě verbovali celé široké příbuzenstvo, aby se na ně přišlo podívat. Všichni je ujistili, že přijdou, dětské nadšení bylo nakažlivé a bylo zhola nemožné ty malé neposedy zklamat. Jen můj tatínek se zatvrzele odmítal nechat přemluvit. Nedivila jsem se mu, měl už svá léta a podobné akce nikdy nevyhledával. Ale pár dní před utkáním začal těm dětským očím odolávat.
„Nikdy jsem na podobném zápase nebyl. A navíc, to je pro vás mladé. Co já bych tam dělal?“ bránil se.
„Co bys dělal? Fandit budeš!“ volali kluci jeden přes druhého.
„Ále kdeže. Jaký já jsem fanoušek?“ smál se dědeček, ale v jeho očích byla jasně patrná rezignace.
V den zápasu se rodina sešla před stadionem, povětšinou v džínách a teplých bundách. Čekalo se jen na mého otce. Najednou u nás zastavilo auto a z něj vylezl můj táta. Vždy elegantní starý pán měl přes prošívanou bundu navlečený fotbalový dres, na hlavě kšiltovku a kolem krku šálu. Bohužel, každé v barvách jiného týmu. Celkový dojem dokreslovaly vlaječky namalované na tvářích a obrovská píšťalka houpající se mu na hrudi. Dědeček zjevně vzal své fanouškovství velmi vážně.
V tom nás utvrzoval celá zápas. Rodiče povzbuzovaly své děti, sem tam se ozval netrpělivý nebo pochvalný výkřik. Jen u nás šly věci trochu jinak. Dědeček poskakoval na sedátku, mával rukama a vykřikoval: „Do nich Kubo! HejHejHej!!!“ nebo „Běž Lukáši, dáš ho!!“ nehledě na to, jestli kluci zrovna měli míč nebo ne. Na píšťalku naštěstí v tom rozčilení úplně zapomněl.
Vrcholu to dostoupilo pár minut před koncem. Jeden ze soupeřů běžel s míčem kolem své brány a těsně za ním náš Kubík. Tribuna napjatě zmlkla. Děda nabral vzduch do plic a do hrobového ticha zařval: „Dělej Kubíku, vem mu to! To zvládneš, podívej se na něj! Takovej vošklivej malej skřet.“ Na tribuně to zahučelo a všichni se ohlédli po našem dědovi. Všichni včetně hráčů. „Vošklivej malej skřet“ se přestal zabývat míčem, který se odkutálel kousek stranou. Kuba o něj zakopl, natáhl se jak dlouhý tak široký na zem a nechtěně tím pohybem poslal míč přímo do brány.
„Góóól!!!“ křičela nadšeně celá tribuna, zatímco dědu zřízenci vyváděli ven.
Vlastně to dopadlo docela dobře. Díky tomuto netradičnímu gólu kluci vyhráli, ale dědečka už na zápasy nezvou. Škoda, jako fanda se docela osvědčil.