Jestli můžeš - odpusť mi.
"I přes nesprnou náklonost, kterou vůči němu cítila, se vražda zdála být jediným schůdným řešením."
Ležela, a dívala se jak spí. Ve spánku se jeho tvář, běžně stažená v masku sebevědomí a lhostejnosti, vyhladila a získala téměř chlapecký vzhled. Jen ona směla zahlédnout tu úžasnou osobu, skrývající se za každodenní přetvářkou, v téhle čtvrti nezbytnou pro přežití. Vraždy a přepadení tu byly na denním pořádku.
Sledovala, jak se ta důvěrně známá, pěkně modelovaná hruď pravidelně zvedá a zase klesá. Rty se jí zvlnily do smutného úsměvu. Byl jí vším, ale zdálo se, že ani to nestačí. I přes nespornou náklonnost, kterou vůči němu cítila, se vražda zdála být jediným schůdným řešením. Nezáleželo na tom, že to rozhodnutí jí vyrvalo srdce z těla. Nezáleželo na tom, že samotné pomyšlení, že bude muset žít bez něho jí působilo téměř fyzickou bolest. Neměla jinou možnost.
Vstala a šla do koupelny. Z lékárničky vytáhla krabičku aspirinu, nasucho polkla dvě tablety a ze zásuvky, vytáhla revolver ráže 22. Zbraň v jejích drobných rukou vypadala větší. než byla, ale ona ji držela pevně a jistě.
S revolverem v ruce přešla zpátky do ložnice a stanula nad postelí. Sklonila se a opatrně, aby ho neprobudila, ho políbila na pootevřené rty. Zvedla hlavu a věnovala mu poslední smutný pohled. Zbývala už jen jedna poslední věc, než to udělá. Pár minut na to, noční ticho rozřízl ostrý zvuk výstřelu.
„Policie! Otevřete!“ Hlasité zabušení ho vytrhlo ze spánku. Než si stačil uvědomit, kde je a co se děje, ozvala se mnohem hlasitější rána a dveře vylétly z pantů. V zápětí ležel na zemi, ruku zkroucenou za zády a kdosi mu klečel na zádech. Na temeni cítil zlověstný tlak hlavně. „Prohledejte to tu,“ přikázal úsečný hlas a několik ozbrojenců se rozeběhlo po bytě.
„Marcus Stevens?“ ozval se nad ním chladný hlas.
„Jo, to jsem. Co sakra chcete?“ zavrčel vztekle a vyplivl pár chlupů z koberce.
„Jde o tvou přítelkyni. Když mi řekneš, kde je, možná na tebe nehodim ten koks, co jsme včera našli na letišti.“
„Cože? Hele, já jsem čistej, jasný? V žádnym kreku nejedu.“
„To vim, a víš to ty. Tvoje slovo proti mýmu. Myslíš že máš šanci? No tak, nechtěj mě rozesmát.“ Rty se mu zkroutily do výsměšného úsměvu. Mark mu toužil ten škleb jednou ranou rozmáznout po obličeji, ale o nic se nepokusil. Stále na něj mířilo několik zbraní.
„Zeptám se naposled. Kde je?“
„Jak to mám sakra vědět? Od večera jsem ji neviděl. Co od ní chcete?“
„Tvoje přítelkyně, Marku,“ pronesl komisař medovým hlasem, „v noci napochodovala do nočního klubu a před zraky šestačtyřiceti lidí zastřelila nejznámějšího pasáka ve městě. Nechci vědět, proč to udělala, zjevně ji chtěl do svého harému a vydíral ji a na jejím místě bych udělal totéž, ale to nic nemění na faktu, že ji musím zatknout.
Fajn. Je mi jasný, že se tu neukázala a abych řek pravdu, ani jsem to nečekal, ale tenhle byt si pro jistotu pohlídáme. Bohužel, tebe musím nechat běžet, ale jestli zjistím, žes mi lhal…“ Kývl na své muže. Během pár vteřin se byt vyprázdnil.
Mark vstal, vztekle uhodil pěstí do stěny a zůstal stát, předloktím opřený o zeď. Druhou rukou bezděčně zajel do zadní kapsy kalhot a jeho prsty nahmátly kus papíru. Posadil se na postel a psaní rozložil.
Vím, že mě za tohle budeš asi nenávidět, a věř, že opustit tě bylo nejtěžší rozhodnutí mého života, ale nemám jinou možnost. Vyhrožuje mi a já nemůžu dovolit, aby ti ublížil. Vím, že by to udělal a tomu musím za každou cenu zabránit.
Dávej na sebe pozor, a jestli můžeš – odpusť mi.
Mark zaklel a začal vztekle přecházet po místnosti. Ten hajzl! Má štěstí, že je po něm, jinak by ho zabil sám. A dal by si záležet, aby to byla horší smrt, než kulka do hlavy.
Rázoval po pokoji několik minut a pak se zastavil a zadíval se oknem ven. Najednou měl v hlavě jasno. Věděl, co musí udělat. Vztek nahradilo odhodlání.
Přešel pokoj, vytáhl zpod postele tašku a začal do ní vztekle házet, co mu přišlo pod ruku.