Matka
...se vracíme k případu, kdy matka udusila plenkou své novorozené dítě. Žena byla odsouzena k osmi letům odnětí svobody poté, co byla usvědčena z vraždy. Po dvou letech výkonu trestu se proti rozsudku odvolala. Celý případ se znovu prošetřil a soudce se nakonec rozhodl zmírnit obvinění pouze na neúmyslné zabití a snížit trest na šest let. Odborníci s verdiktem nesouhlasí a hodlají se obrátit na…
„Ženskou, která zabije vlastní dítě, bych rovnou zastřelil.“ Prohlásil muž sedící před televizí.
Jeho žena při těch slovech pohladila své veliké bříško. Ani ona to nechápala. Její dítě zatím nebylo ani narozené, ale přesto už věděla, že by za ně byla ochotná vyměnit vlastní život a vždy je bude milovat a ochraňovat. Co asi vede matku k takovému činu?
Žena ležela na pohovce a těžce dýchala. Naduté břicho jí bránilo ve výhledu na obrazovku a tak se pokusila posadit. Ty poslední dny jí naprosto vyčerpaly. Záda ji neustále bolela, o kloubech ani nemluvě. Pořád jen ležela, nic jiného už dělat nemohla. Dech měla mělký, jak jí dítě tlačilo na bránici. Bylo už tak velké! Měla čtyři dny po plánovaném termínu a kontrakce stále nepřicházely. Nebýt jejího manžela a matky, která jí se vším pomáhala, topila by se ve vlastní sklíčenosti.
Pronikavý zvuk sirény se odrážel od okolních domů v nepříjemné kakofonii. Trhalo jí to uši. A do toho ta příšerná bolest! Snažila se zhluboka dýchat, jak jí radila přítomná lékařka, ale moc to nešlo. Bolest byla příšerná, nesnesitelná. Sanitka na kamenném dláždění slabě drncala. Ten pohyb v ní vyvolával závrať. Přála si mít všechno za sebou. Bolest ji přímo ochromovala.
Ležela na nemocničním lůžku, zatímco ji převáželi na sál. Nevnímala cestu, všechno se kolem míhalo v barevných skvrnách. Přivolali k ní odborníka. Prohlédl ji a rozhodl o dalším postupu. „Dítě je moc velké.“ Slyšela někoho říkat. Byla už tak vyčerpaná, že k ní ten zvuk doléhal jakoby z dálky. „Provedeme císařský řez a…“
Když se probudila, v pokoji byla tma. Neměla ponětí, jak dlouho spala. Rozhlédla se, ale své dítě nikde neviděla. Byla si téměř jistá, že ho slyšela plakat, když konečně přišlo na svět. Bylo tedy v pořádku. Nakonec ji napadlo, že snad ani nechce, aby tu s ní teď to malé bylo. Cítila se tak vyčerpaně, že by se o ně určitě nedokázala postarat. Zavřela oči a znovu usnula.
Ráno jí vzbudil příchod sestry. Přinesla snídani a hromádku čistého prádla. Pověděla novopečené mamince o průběhu porodu a o stavu dítěte. Je naprosto zdravé a vede si dobře. Starají se o ně vedle na kojeneckém. Nakonec rodičku vyzvala, aby vstala - není zdravé po porodu tak dlouho ležet, tělo se musí začít vracet do normálního stavu – a šla se osprchovat.
Pomalu se posadila na postel a počkala, až se okolní stěny přestanou točit. Když bušení ve spáncích nepolevovalo a ruce se jí začaly třást, jak o ně byla opřená, snažila se sestře vysvětlit, že ještě vstát nemůže, že je příliš slabá. Sestra nesouhlasila - je prý lepší začít s regenerací organismu co nejdřív. Žena nakonec vstala, jednou rukou se opírala o nejbližší zeď a pomalu se belhala k umývárně. Po několika krocích se jí zatočila hlava, nohy se jí podlomily a padala k zemi. Vyděšená sestra ji zachytila v poslední chvíli, pomohla jí zpět do postele a už ji do ničeho nenutila.
Večer už byla schopná se umýt, oblékla se do čistého a protože jí bylo o poznání lépe, přinesli jí její dítě. Poprvé spatřila svého chlapečka. Houpala ho v náručí zabaleného do měkké deky, ve které by se jiná novorozeňata skoro ztrácela, on byl ale dost veliký. Unaveně ho houpala a přemýšlela, proč není v tuto chvíli tak šťastná, jak si vždycky představovala.
Seděla na posteli a poslouchala rady své matky. Bylo jí stále mizerně. A přestože měla svou matku opravdu moc ráda, dnes jí šla s těmi jejími přemoudřelými bláboly na nervy. U prsu držela malého Ondráška, který nechtěl pít a nepřetržitě plakal. Aby toho nebylo málo, v břiše jí bolestivě škubalo, jak se napnutá děloha vracela do své původní polohy. Takhle si svoje mateřství rozhodně nepředstavovala.
Ondra stále plakal. Nechtěl pít, nelíbilo se mu přebalování, v noci nespal. Oba manželé k němu střídavě vstávali a vzhledem k nedostatku spánku byli ve dne jako tělo bez duše. Po několika dnech začala plakat i jeho matka.
Muž seděl na židli, obličej zabořený do dlaní. Už nevěděl jak dál. Na dítě se upřímně těšil. Na tu radost, kterou vnese do jejich života. Realita byla odlišná. Miloval svou ženu a proto ho zraňovalo sledovat ji, jak je den ode dne vyčerpanější. K synovi chodila jen, když to bylo nevyhnutelné, často plakala a dokonce jí slyšel, jak si pro sebe mumlá, že dítě nikdy neměla mít. Přesto věřil, že jejich chlapečka miluje. V očích ho pálily slzy.
Už to nemohl vydržet a tak vzal svou ženu k odborníkovi. Lékař její stav označil jako poporodní depresi a chlácholil je, že to brzy přejde. Mateřský pud nakonec zvítězí nad nesnázemi spojenými s péčí o miminko. Poradil jim, aby požádali o pomoc někoho z rodiny, třeba matku jednoho z nich, aby jim pomáhala, dokud si nezvyknou.
Ležela na posteli a nepřítomně zírala do stropu. Ondrášek křičel a křičel. Slyšela ho i přes dvoje zavřené dveře. Věděla, že by ho tam neměla nechávat samotného. Manžel byl v práci a nikdo na něj nedohlížel. Také věděla, že už pláče moc dlouho a měla by k němu jít. Ale nešlo to.
Přemítala, proč není šťastná. Někdy, když svého syna chovala, když spal, nebo když se jeho malé, baculaté prstíky obtočily kolem malíčku jejího manžela, cítila k němu opravdovou lásku. Byla šťastná. Tento pocit v ní však nevydržel dost dlouho, aby mohla chlapce milovat i když plakal a ona nemohla spát. Byla už tak vyčerpaná! Nevěděla jak dál. Někde v hloubi svého unaveného srdce našla poslední zbytky sil a vstala, aby chlapečka utišila.
Když ho přebalovala, chlapec pořád křičel. Byla zoufalá. V uších jí hučelo a před očima se jí míhaly tmavé skvrny. Trhavými pohyby stahovala špinavou plenku, téměř nepříčetně trhala vlhčené ubrousky a drhla dětský zadeček tak silně, že Ondra plakal ještě víc. Už nemohla. Už ne! „Dost!“ křičela na dítě. „Už s tím přestaň! Slyšíš? Mlč už!“ vyděšený chlapec křičel ze všech sil, až byl jeho malý obličejík celý rudý. Srdce jí divoce tlouklo. Skoro nevnímala, co vlastně dělá. „Přestaň! Přestaň! TAK UŽ DOST!“ V posledním návalu nepříčetnosti strhla z věšáku ručník a pevně ho přitiskla na synovu malou hlavičku. Nastalo hrobové ticho, bylo slyšet jen její přerývané dýchání. Po tváři se jí roztáhl šílený, křečovitý úšklebek. Vteřiny zlověstně odtikávaly, zatímco vlivem ticha pomalu přicházela k sobě. V poslední chvíli se probrala a zděšeně ručník odhodila.
Chlapeček se nadechl. V tu chvíli vše zapadlo na své místo.
