Naděje
Vyběhla ven a zařvala radostí. Několik ptáků z nedalekých křovisek se poplašeně rozlétlo všemi směry. Obvykle zvěř zbytečně neplašila, ale dnes jí to bylo jedno. Zanedlouho se dočká svého prvního potomka! Divoká euforie zatlačila do pozadí i bolest ze ztráty jejího druha, kterého zabili před pár týdny. Bude trvat ještě dlouho, než na něho zapomene. Druhý takový už na světě není.
Ale dnes jí svitla nová naděje. Než navždy odešel, dal jí to nejcennější, co měl. Dal vzniknout novému životu a teď záleží na ní a na tom maličkém, zda bude jejich rod pokračovat, nebo zanikne docela.
Nasála teplý vzduch pozdního léta a spokojeně zavrněla. Bylo to už tak dlouho, co…
Věděla, že by neměla. Jako budoucí matka byla mnohem zranitelnější a i pro to maličké by to mohlo být nebezpečné. A po tom, co se stalo jejímu druhovi, by na sebe nějaký čas neměla upozorňovat, ale bylo tak krásně a měla takovou radost… Nemohla té touze odolat. Dnes ne.
Vzepjala se na zadní, roztáhla křídla a vystřelila k obloze. Do tenké blanky obrovských křídel se opřel vítr a ona se jím nechala unášet. Cítila se volná, jako už dlouho ne.
Zatímco poslední žijící dračice zvolna plachtila k obzoru a oči jí svítily potěšením a vzrušením z letu, v jeskyni hluboko dole, v hnízdečku z rozpálených kamenů odpočívalo právě snesené dračí vejce.