Najdu si tě kdekoliv
Jannis si povzdechla a obrátila do sebe dalšího panáka. Kývla na barmana, který okamžitě přiskočil aby jí dolil. Hleděl na ni se smutnou účastí, ale na nic se neptal. Každý tady ji znal. Přijela před třemi měsíci bůh ví odkud a už neodjela. O svém minulém životě nemluvila, jako by chtěla minulost úplně vymazat z paměti. Lidé tady její přání akceptovali. Byla trochu samotářská, ale svou práci dělala dobře a tak lidé přehlíželi i její sklony k večernímu vysedávání v baru.
Dnes, stejně jako každý večer Jannis seděla na oprýskané barové židli, hlavu podepřenou dlaní, a před ní se kupily prázdné skleničky. Byl to její způsob, jak alespoň na chvíli otupit bolest. Nesnažila se zapomenout, věděla, že to není možné a ani se nechtěla vzdát toho jediného, co jí po Markovi zbylo. Vzpomínky na něj si hýčkala hluboko v srdci jako nejdražší poklad.
Utopená ve svých myšlenkách skoro ani nezaznamenala bouchnutí dveří. Vzápětí se na židli vedle ní vyhoupl jakýsi muž a šeplavým hlasem si poručil pivo. Jannis vzhlédla a upřela na cizince zamlžený lhostejný pohled. Netipovala by mu víc jak třicet, i když jistá si tím být nemohla. Z jeho tváře totiž moc neviděla. Na hlavě měl kapucu tmavé mikiny a oči schoval za tmavými brýlemi. Ostře řezanou tvář měl zarostlou několikadenním strništěm. Z celé jeho osobnosti však vyzařovala síla a rozhodnost.
V tom se otočil směrem k ní a koutky mu zacukaly v náznaku úsměvu. „Ahoj,“ pronesl tím svým zvláštním tlumeným hlasem. Jannis jen něco zabručela a sklonila se zpět ke svému pití. Popadla skleničku a ve snaze zakrýt náhlou nevysvětlitelnou nervozitu ji do sebe obrátila. Nic. Po chvíli jí došlo, že sklenička je prázdná. Tlumeně zaklela a houkla na barmana.
„Myslim, že už máš dost, kotě,“ ozval se vedle ní tichý šeplavý hlas. Cizinec mávnul na barmana. „Přines jí hrnek kafe, potřebuje se probrat,“ poručil. Barmanovi se nelíbilo, že se nějakej cizák montuje do života jejich Jannis, ale po chvíli se přistihl, že dělá přesně to, co mu ten muž řekl. Vlastně má pravdu, pomyslel si. Jannis to dneska opravdu přepískla. Za pár minut před ni postavil hrnek kouřící kávy.
„Díky,“ zamumlala. Pak znovu vzhlédla a setkala se se znepokojivým pohledem tmavých skel. Nemohla se ubránit dojmu, že ty skryté oči jí vidí až na dno duše. Mimoděk se zachvěla. Cizinec s ní začal nezávazně konverzovat. Vyptával se na práci, přátele, hudbu, zájmy… a Jannis se přistihla, že mu zaujatě vypráví o všem, co chtěl vědět. Z nějakého důvodu věřila tomu tmavému cizinci se zvláštním zastřeným hlasem víc, než komukoliv v tomhle městě. Silná káva ji probrala k životu a poprvé po několika měsících se trochu uvolnila.
„Tak,“ ozval se po nějaké době muž. „Nechceš mi povědět, co tě trápí?“
Dlouhou dobu bylo ticho. Pak, jako by se protrhla nějaká hráz její duše, začala Jannis vyprávět. Vypověděla mu všechno. Od jejího seznámení s Markem a chvil počátečního okouzlení, přes potýkání se s problémy každodenního života, které jejich vztah nerozvrátilo, ale naopak utužilo až po události posledních měsíců. Nevynechala ani vraždu toho bídáka Pristlyho a důvody, které ji přiměly ho zabít a Marka opustit. Důvody, které ji přivedly až sem, do malého městečka v Michiganu.
„Už jsou to skoro čtyři měsíce. Myslela jsem, že to bude lepší, že se z toho časem dostanu, ale…“ hlas se jí zlomil. „Spíš je to den ode dne horší. V noci nemůžu spát, schází mi to teplo vedle mě… Promiň, je divný tohle vyprávět cizímu člověku.“ Povzdechla si a složila tvář do dlaní.
Na rameni ucítila dotyk pevné paže. „Vůbec ne, ptal jsem se a tys odpověděla. Víš, na tvym místě bych asi udělal skoro to samý.“ Povzbudivě se na ni usmál.
„Skoro?“ podivila se. „Jasně, nech mě hádat. To samý až na tu vraždu, to byla fakt pitomost.“
„Ale vůbec ne. Toho hajzla bych určitě zabil. Pitomost byla o tom Markovi nic neříct.“
„Cože? A co bych mu asi tak řekla? ,Ahoj zlato, ani se nezouvej, jdem odbouchnout Pristlyho, co ty na to? Nebo už máš na dnešek jiný plány?´ Už to vidim,“ ironicky se ušklíbla.
„Dobře víš, že takhle jsem to nemyslel,“ zavrčel muž podrážděně. „A byl bych rád, kdybys s tím přestala, snažim se mluvit vážně.“
„Jasně, promiň. Máš pravdu. Ale stejně to nešlo.“ Jannis si opět povzdechla a upila kávu. Cítila se mnohem lépe než za celé uplynulé čtyři měsíce. To, že se někomu svěřila jí přineslo klid a alespoň na chvíli to překrylo to bolavé prázdné místo tam, kde obvykle bylo srdce. To nechala před čtyřmi měsíci daleko za sebou.
„Proč ne?“ trval muž na svém a vytrhl ji ze zamyšlení. Jannis cítila, jak se na ni zpoza brýlí upírá zkoumavý pohled. Tím dotíráním jí začínal lézt na nervy, ale bůh ví proč mu opět bez zaváhání řekla pravdu.
„Nemohla jsem ho do toho zatáhnout. Ty ho neznáš, narodil se a vyrostl v tý nejhorší čtvrti, jakou si jenom můžeš představit. Bylo sakra těžký tam žít, aniž by člověk porušil zákon a zároveň zůstal naživu. Ale on to dokázal. Celej život usiloval jedině o to, aby se dostal někam výš, aby jeho děti…“ hlas se jí zlomil, „…aby naše děti nemusely prožít dětství ve strachu a nejistotě. Jak bych ho mohla zatáhnout do vraždy a odsoudit ho k životu plnému strachu a ukrývání? Jak bych mu mohla vzít všechno, po čem celý život toužil?“ znovu jí přeskočil hlas a ona si se směsicí údivu a hněvu nad svou slabostí uvědomila, že jí po tvářích stékají horké slzy.
Nabídl jí čistý kapesník. „Víš, možná ho podceňuješ. Možná by s tebou šel víc než rád. “
„Myslíš, že jsem to nechtěla? Dala bych všechno, abych mohla být s ním, ale prostě nemůžu. Bylo by sobecké to po něm chtít.“
„Nemáš pravdu. Sobecké bylo, žes ho nenechala, aby se sám rozhodnul. Nemyslíš, že měl právo sám posoudit, jestli tě miluje tolik, že by pro tebe dokázal všechno opustit?“
„To je právě to, vím, že by to udělal. Odešel by se mnou a navěky by se skrýval před policií, bál by se jít k doktorovi, do banky, kamkoliv, kde by mohli zjistit, že je na něj vydaný zatykač. A bál by se tím spíš, že bych tu byla ještě já.“
„Ale byl by s tebou. Nedochází ti, že to, žes odešla, mu ublížilo mnohem víc, než by kdy dokázalo cokoliv jinýho? Že by radši zemřel, než aby strávil jediný další den bez tebe?“
To už bylo na Jannis moc. Všechny dlouho potlačované emoce vyvřely na povrch a rozpoutaly hotovou bouři. „Co ty o tom víš?“ vybuchla. „Byls někdy v takovéhle situaci? O tom dost pochybuju. Neznáš Marka a konec konců neznáš ani mě! Nemůžeš něco takového pochopit!“
„Možná že můžu, Janny. A líp než si myslíš.“ Janny… proběhlo jí hlavou. Takhle jí nikdo neříkal. Nikdo, až na… „Marku?“ vydechla. Muž si mezitím sundal sluneční brýle a ona omámeně zírala do důvěrně známých šedých očí, nyní naplněných něhou.
„Ahoj kotě,“ zašeptal. Chtěla něco říct, ale zradil ji hlas. Po tváři jí skanula jedna jediná slza. Mark natáhl ruku a jemně ji setřel. Velice opatrně, jako by se bál, že se pod tím dotykem rozplyne a zase mu zmizí. Pak ji uchopil za ruku. „Zatančíme si, Janny?“ zeptal se tichým hlasem. Když viděl, že odpovědi se nedočká, zvedl se a pak vytáhl na nohy i ji.
Jannis, stále ztuhlá překvapením, se nechala odvést na parket, tedy na tu část baru, kde nebyly žádné stolky a kde se na pomalou hudbu kolébalo několik párů. Přitiskl ji k sobě, jemně, ale pevně. Objala ho kolem pasu a hlavu si položila na jeho rameno. Zavřela oči. Cítila, jak ji jeho dech šimrá ve vlasech, vychutnávala pomalý silný tlukot jeho srdce. Přitulila se blíž. Pomalu začínala věřit, že je opravdu tady, s ní.
Po chvíli se jí podařilo najít ztracený hlas. „Neměl jsi sem jezdit, Marku.“
„Nejsi ráda, že jsem tady?“ zeptal se a jeho pátravé oči uvěznily její. Věděla, že by měla říct, že není. Že by ho měla poslat zpátky, do jeho pracně vybojovaného spořádaného života. Ale nedokázala to. Nedokázala mu zalhat. Nedokázala mu způsobit další bolest. Jemu ani sobě. A tak se jen usmála, přitulila se k němu blíž a vtiskla mu polibek na krk.
„Jak jsi mě tu našel?“ zeptala se po chvíli.
„Radši to ani nechtěj vědět, musela by sis poopravit svůj názor na mě coby bezúhonýho člověka.“ zasmál se. Pak trochu vážnějším tónem pokračoval. „Nebylo to snadný, to mi věř. Zametla jsi po sobě stopy dokonale. Taky proto mi to trvalo tak dlouho.“
Vzal ji za bradu a přinutil ji podívat se mu do očí. Ty byly najednou naléhavé a plné bolesti. „Víš, Janny, musel jsem to udělat. Vysvětlila jsi mi své důvody a chápu to. Chápu to a i když s tím nesouhlasím, jsem ti vděčný, žes mě toho chtěla ušetřit. Ale nemohl jsem tě nechat odejít. Ta prázdnota, která po tobě zbyla, byla jako černá díra, která do sebe vtahovala každý střípek radosti a naděje. Zbyl jenom chlad a šedý svět, který ztratil smysl. Řekla jsi, žes mi nechtěla sebrat to, po čem jsem nejvíc toužil, ale právě to jsi udělala. Protože všechno, co od života chci, jsi ty.“
Přestali tancovat, jenom tak stáli uprostřed parketu a mlčky si hleděli do očí. Dlouhou chvíli bylo ticho. „Oh, Marku,“ hlesla pak a pohladila ho po tváři. „Je mi to tak líto. Nevěděla jsem…“ a pak se rozplakala. Mark ji k sobě pevně přitiskl. „Ale no tak, lásko, neplač,“ šeptal jí do vlasů. „Už je to dobrý, jsem tady...“
Po chvíli se trochu uklidnila. Vzhlédla a přes slzy se smutně usmála. „Ale co bude dál? Tady dlouho zůstat nemůžeme. A nechci se do konce života každých pár měsíců stěhovat a pořád se ohlížet, jestli po mě někdo nejde.“
„Tak odjedeme. Do Mexika. Do Evropy. Nebo třeba do Číny, to je fuk.“ Sklonil se k ní a dlouze ji políbil. „Je mi jedno, kam nás život zavane, hlavně, když budeme spolu. Už mi nikdy nezkoušej utéct, Janny, stejně to nemá cenu. Najdu si tě kdekoliv na světě.“