Literární koutek

V jednom malém těle, které patřilo malé holčičce Marušce, žila jedna Ledvinka.

Divíte se, že jen jedna? Ano... Ledvinka byla jedináček, i když to u jejího druhu nebylo tak zcela běžné. Rodiče se o Marušku báli, doktoři si nebyli vůbec jisti, zda handicap nebude pro malou holčičku přílišnou zátěží. Chtěli si ji nechat v nemocnici, ale ta nechtěla. Nikdy by se nevzdala své maminky, její teplé náruče a příjemného uklidňujícího hlasu, kterým jí před spaním vyprávěla pohádky...

Čas utíkal jako voda a děvčátko rostlo a spolu s ní i její Ledvinka, o které děvčátko ani nevědělo. Až jednoho dne, kdy slunce prahlo a na nebi nebyl ani mráček ucítila Maruška v břiše divné šťouchnutí. Nejdřív tomu nedávala přílišný význam, přisuzovala to jen hladovému žaludku. Břicho však stále tropilo neplechu a v tom se Marušce ozval v hlavě pisklavý hlásek. "Slyšíš mě?"

Děvčátko vykulilo svoje zelenomodré oči a vylekaně se podívalo kolem sebe. Nikde nikdo.

To se ale hlásek ozval znovu. "Májo, slyšíš mě?"

Teď už byla holčička vážně vyděšená, slyší snad hlasy? I když byla ještě malá, věděla, že slyšet hlasy není rozhodně dobré znamení.

"Neboj se, ty holka střelená," zaševelil hlásek znovu, "to jsem já Ledvinka." Pokud mělo děvčátko předtím vykulená očka, teď je přímo valilo.

Chvíli váhalo, ale pak nesměle zamumlalo. "P... Prosím?" připadala si jako blázen.

"Nikdy sis nepřidala výjimečná, Maruško?" mluvil něžně hlásek. "Nikdy sis nevšimla, že jsi jiná než ostatní?"

Děvčátko si uvědomovalo, že ten tajemný hlásek má pravdu, nikdy do kolektivu příliš nezapadala, možná proto, že ji rodiče nechtěli moc pouštět mezi ostatní děti.

"Ty totiž jsi výjimečná. Ty. I já." Děvčátko napjatě čekalo dál. "Jmenuji se Ledvinka a jsem dcera velkého Ledviny z království za sedmero střevy. Jsem tu, abych ti pomohla rozvíjet svou jedinečnost."

"Já a výjimečná?" vykoktalo děvčátko nevěřícně. Ne, tohle je určitě jen nějaký hloupý sen a každou chvíli se probudí, myslelo si. Tohle však nebyl sen.

"Není to sen," upozornila Marušku Ledvinka, "naše přátelství bylo předurčeno již dávno předtím, než jsme se narodily. Bylo nám souzeno sdílet naše společné talenty."

Talenty? Děvčátko zavrtělo hlavou. Talent? Jediný talent, který u sebe kdy poznalo, bylo, že si dokázala zavázat tkaničky rychleji než maminka s tatínkem a i u toho si nebyla příliš jistá. Stále měla pocit, že ji nechávají vyhrát schválně. "Co máš ty za talent?" zeptala se holčička a byla zvědavá, co z Ledvinky vyleze.

"Mám schopnost teleportace," promluvil hlásek - tentokrát však hrdě. Děvčátko však nemělo nejmenší ponětí, co teleportace znamená. Hlásek samozřejmě její neznalost vyslyšel, byl přeci její součástí. "Dokážu se přemístit kamkoliv budeš chtít."

Tomu už holčička rozuměla moc dobře. "Páááni," řekla ohromeně. "Opravdu?"

"Opravdu," přisvědčil hlásek. Děvčátko se zasnilo, bylo tolik krajin, které viděla jen na obrázcích a tolik se tam chtěla podívat. Ledvinka samozřejmě viděla vše, na co Maruška myslela. "Ano, i tam tě má moc zavede," pyšnila se.

Maruška si posteskla. Tolik by se chtěla podívat na tu příjemně vyhřátou písčitou pláž. Tam, k moři. Jenže bylo jí líto maminky a tatínka.

Ledvinka vycítila její obavy a s klidem ji povzbudila. "Má moc je veliká, dokáži vás přenést všechny tři, ale...." větu nedokončila.

"Ale?" vyzvídala Maruška, chtěla, aby Ledvinka větu dokončila.

"Taková cesta je i pro mne - královskou dceru - velká zkouška. Nejsem si jistá, zda ji obstojím."

Maruška zaváhala. Chtěla mamince udělat radost, vždycky se chtěla podívat k moři, ale vždy brala ohledy na Maruščin zdravotní stav.

"kdyby se to nepovedlo, už bychom se nikdy neslyšeli?" vzlyklo děvčátko, jak si plně uvědomilo její slova. I když Ledvinku znala krátce, byla její součástí celý život, držela ji při životě a vždy za ni bojovala. Nechtěla ji ztratit.

Ledvinka sledovala počínání děvčátka a byla velmi dojata, sebrala tak všechny síly, jak své, tak síly všech svých velkých předků a začala odříkávat teleportovací formuli. "Nechci být tu, ale tam. Když se to nestane, něco vám udělám!" vykřikla a v tu samou chvíli ucítila Maruška silné, skoro až bolestivé škubnutí v břiše. Ledvinka se plně koncentrovala a teleportace započala, nezapomněla při svých slovech myslet i na Maruščiny rodiče, aby je cestou nevytrousila někde nad Černým mořem a pak všichni s hlasitým prásk dopadli do vyhřátého písku. Všechno se odehrálo během několika vteřin.

"Co se to..." její maminka nenacházela slov. Tatínek se rozhlížel kolem a nemohl uvěřit svým očím.

"Maruško!" zakřičela maminka a doslova se vrhla na svou dceru, aby ji mohla obejmout.

Maruška však nevnímala, stále cítila bolest v břiše, která postupně odcházela.

Skoro se bála promluvit. "Ledvinko?" zašeptala neslyšně hlasem plným obav. Nic se neozývalo... Naprosto nic.

Holčička už začínala popotahovat. Chtěla hodiny, možná i dny truchlit nad svou ztracenou kamarádkou.

V tom se však jejím tělem prostoupil hřejivý pocit. "ZVLÁDLY JSME TO!" vypískl radostně hlas a Marušce se po tváři rozlil ten nejšťastnější úsměv, jaký kdy její rodiče spatřili..

.

KONEC