Plameny ve sněhu
Za okny padá sníh. Malé načechrané chomáčky líně víří vzduchem, až dopadnou na některou z vysokých závějí, odkud se už nedostanou. Zmizí pod vrstvou těl svých početných bratrů. Zapadnou. Stejně jako my.
Tisknu nos na zamrzlou okenní tabuli a zkřehlým prstem na ni kreslím nesmyslné značky. Ruka se mi trochu třese a začínají mi drkotat zuby. Rád bys mě zahřál. V očích máš veselé jiskřičky a z tvého úsměvu sálá teplo. Ale já jsem stejně chladná, jako tmavá noc venku. Nemáš odvahu.
Vzdáváš boj s mou nedobytelnou hradbou z ledu a sám jsi také trochu zchladl. Povzdychnu si. To jsem tady musela uvíznout zrovna s tebou? Odvracím se a dál se dívám z okna.
Nevidím, jak s námahou čistíš krb. Nevidím, jakou práci ti dá najít dost dříví, přinést ho sem a postavit z něj malou hranici. Nevidím, jak zápasíš se zavřeným komínem, ani jak se bolestivě řízneš do prstu o starý zrezivělý svícen, když se snažíš nahmátnout sirky. A neslyším tě, nestěžuješ si.
Škrtáš.
Ten zvuk mě probere. Otáčím se zpátky k tobě a sleduju, jak celá scéna prochází proměnou. Plamínek přeskakuje ze sirky na kousek zmuchlaných novin, na suchou větvičku, na třísky. I ty jsi naštípal sám? Plamínek přeskakuje na smrková polínka.
Oheň se rozhořel a ozářil místnost. Poprvé vidím, jak opuštěný srub ve skutečnosti vypadá. Jednoduchý starý nábytek, samé teplé barvy, všude nejrůznější kožešiny. Na zdech, na posteli, na podlaze. Jediný vchod stráží překrásné jelení paroží. Buď pozdraven, kdo přicházíš v dobrém, hlásá nápis hned pod ním vyrytý do hebkého tmavého dřeva.
Teplo se rozlévá po místnosti a pomalu se plíží až ke mně. Námraza na oknech povolila a v jemných stružkách stéká dolů. Plameny házejí rozverné stíny. Pronikají skrz sklo a tančí s měsíčními paprsky na třpytivém sněhu.
Plamínek přeskakuje do mého srdce.
Vidíš tu změnu. Uprostřed temné noci se objevilo světýlko. Najdeš teď odvahu? Teplo mě ovíjí svými hebkými prsty a hradba se roztéká stejně rychle jako ledové květy na okně.
V náručí divoké přírody, v objetí staletých stromů…
Tak přijď! Dobře víš, že všechen ten led je jen nutná obrana. Že taková být nechci, ale musím. Nejsem tak studená. Někdo jen musí být rozumný, za nás za oba.
Ale v tuhle chvíli a na tomhle místě je mi stejně všechno jedno. Potřebuju tvoje teplo. Oheň mě zahřál na kůži, ale srdce se stále choulí mrazem. Tak přijď…
Plameny se pomalu zmocňují celé hranice. Ta nemá nejmenší šanci na záchranu. Za chvíli se celá ztratí ve spalujícím objetí. Plameny ji olizují, tak něžně a přitom dravě. Postupně zbavují polínka jednotlivých vrstev, jiskry je obplétají a kde se jich dotknou, zůstane vypálené znamení. Oheň se dere dál a vlhké dřevo ztěžka sténá pod jeho horkými doteky. Na poslední chvíli vzplanou nejjasnějším světlem, než se s vyčerpáním posledních sil společně zhroutí v popel a pomalu vychladnou…
Ležím tu s tebou, už mi není zima. Hřeje mě přikrývka z tvého těla, šála z tvého dechu a na srdci tvůj horký cit.