Pocit
Mladá žena se jemně usmívala, zatímco tlačila kočárek známou cestou k autobusové zastávce. Byl den, jako každý jiný, ani teplo, ani zima, příjemné jarní dopoledne. Žena si zaclonila oči a pohlédla do slunce. Koutky úst se jí zvedly ještě víc. Zima byla nadobro pryč.
Zatímco čekala na autobus, kochala se pohledem na svoji dceru. Byla tak maličká. Skoro se ztrácela ve velkém kočárku s množstvím přikrývek v jemných, pastelových barvách. Mezi peřinkami a tenkou čepičkou byl vidět jen drobný obličej. Dítě upíralo na maminku veliké, modré oči. Kdokoli se na ně podíval, nemohl pochybovat, že ty dvě patří k sobě.
Konečně dorazil jejich potřebný spoj. Nastoupily, skupinka mladíků se školními batohy jim udělala místo na kočárek. Holčička vymotala jednu ruku z deky a plácala dlaní do chrastítek nad sebou. Valila kukadla na všechno to hemžení kolem a občas maličko slintala. Cestující sedící kolem ji pozorovali a když na ně upřela pohled, neubránili se úsměvu. Její maminka vše sledovala s pocitem sladké pýchy. Pokaždé, když se na svou dceru podívala, zašimralo ji u žaludku a v hrudi se jí rozlil příjemný, hřejivý pocit, stejně jako když ji uviděla poprvé. Přemýšlela, jestli to někdy bude jinak.
Cesta na nákup už byla rutinní záležitost. Žádné překvapení na dohled. Jednotlivé zastávky ubíhaly ve známem sledu, stejně jako okolní krajina.
Dveře se otevřely a dovnitř se belhala stará paní o holi. Žena si stoupla mezi okno a kočárek, aby udělala stařence místo. Ozval se zvuk signalizující zavírání dveří.
V tu chvíli se muž sedící u východu zvedl ze svého místa, strčil ruce do kočárku, vyndal dítě i s peřinkami, vyskočil z vozu a běžel pryč. Zvuk dozněl, dveře se zavřely a autobus se rozjel. Šokovaní cestující sledovali z okna rychle se vzdalující temnou siluetu. Matka odstrčila kočár stranou a rozběhla se ke dveřím. Bušila pěstmi do silných skel a hystericky křičela. Nějaká žena klepala na kabinu řidiče a volala na něj. Než zastavil a otevřel, bylo už pozdě.
Seděla ve smutně vyhlížející kanceláři policejní stanice a v roztřesených prstech svírala plastový kelímek s dávno vystydlou kávou. Na stole ležely vyskládané fotografie několika mužů. Upírala na ně své velké oči. Kdysi byly tím prvním, čeho si na ní lidé všímali. Teď byly uslzené a zarudlé.
Snažila si vzpomenout, jak únosce vypadal. Věděla jen, že byl poměrně mladý, asi něco přes třicet. Ale víc policistovi říct nemohla. Obličej měl schovaný pod kapuci pytlovité černé mikiny. Když ji podesáté vyzval, aby si fotografie znovu prohlédla, už to nevydržela a s trhnutím se postavila. Káva jí vyšplouchla na boty, ale nevnímala to. Zahodila kelímek, uchopila obrázky mužů a mrštila je po strážníkovi.
„Vy idiote!“ zakřičela. „Tam venku běhá nějaký blázen a má moji dceru! Je to už několik hodin a vy tu jen sedíte a marníte čas zbytečnostmi.“ Uchopila muže za límeček služební košile a přitáhla si ho blíž. „Máte děti? Víte vůbec, jaký je to pocit?“ Poslední větu už téměř zašeptala. Vyděšeně pohlédla policistovi do očí a zhroutila se zpátky na židli.
Přesunuli ji do čekárny. Přecházela ze strany na stranu a po tvářích jí tiše tekly slzy. V koutě stál kočárek, prázdný a opuštěný. Nakonec si sedla na lavici u stěny a kočárek si přitáhla před sebe. Konečky prstů přejížděla po dětských motivech na látce a když se dostala k chrastítku, spustil se nový příval slz.
Zoufale sklonila hlavu, husté hnědé vlasy se jí lepily na mokré tváře. Rukama si objala hrudník, aby zahnala pocit, že se rozpadá na kousíčky. Místo štěstí ji teď vyplňoval dusivý pocit prázdnoty. Nemohla se pořádně nadechnout a srdce jí divoce tlouklo. Cítila uvnitř jen prázdné místo. Jako by ten muž vrazil ruku do jejího těla a vyrval z něj všechny vnitřnosti…
V tu chvíli jsem se probudila, zmatená a dezorientovaná. V uších jsem cítila vlastní zrychlený tep, lapala jsem po dechu a v břiše jsem cítila tu díru. Dusila mě, nemohla jsem se vzpamatovat. Schoulila jsem se pod peřinou do klubíčka a přemýšlela, co se mi to vlastně stalo.
To já jsem tlačila ten kočárek. Ta roztomilá modrooká holčička byla moje dítě. Já jsem bušila do okenních tabulí a plakala na policejní stanici. Všechno to bylo tak opravdové.
Postupně mi docházelo, že se mi to všechno jen zdálo. Dech se mi pomalu vracel do normálu, ale stále mě překvapovala intenzita toho pocitu prázdnoty. Když jsem si to všechno přehrávala zpátky, dokázala jsem si jasně vybavit ten pocit mateřské lásky. Pocit obrovské něhy, který vás poutá k jedinému malému bodu a nic jiného už není důležité. Pocit, který jsem sama nikdy nepoznala. A pak ta prázdnota a ničivá bolest při ztrátě dítěte. Rozervanost a nicota. Další pocit, který jsem nikdy nemohla na vlastní kůži zažít.
Jen se mi něco zdálo. Ten sen byl ale reálnější než cokoliv, co jsem kdy prožila.
Nedávno jsem četla jednu knížku, která je takových pocitů plná. Hlavní hrdinku opustí její životní láska a ona neví, jak dál. Při popisu scén, kdy se cítí, jako by jí někdo vyrval z těla všechny útroby, jsem protáčela oči a nevěřila, že je něco takového možné.
A život si řekl: „Nevěříš? Tak hele, ty huso.“ A dal mi poznat něco tak silného, že se tu teď potmě klepu a snažím se vzpamatovat.
Asi týden poté jsem stále ještě nedokázala projít okolo nějaké maminky s kočárkem, aniž bych se nepodívala dovnitř s mírným pocitem závisti. Vždycky se mi vybavil pohled na svou modrookou dceru a nemohla jsem se dočkat, až ji budu vážně mít. Je zvláštní, co dokážou sny.
Teď jsem samozřejmě opět při smyslech a na rodinu nemám ani pomyšlení, nejsem přece blázen. Ale i když tohle píšu, pocity se vracejí a já si říkám, že taky jednou budu mít svojí malou okatou princeznu, která bude středobodem mého vesmíru. A nenechám si ji nikdy, nikdy nikým ukrást.