Uzenka
"Po hodině a půl marného snažení upustil uzenku na zem a šel spát."
Z neklidného spánku ho vytrhlo tlumené žuchnutí. Jakýsi instinkt ho bleskově zvedl na nohy a on teď stál, mírně nakrčený, a očima ostražitě těkal po vlhké zatuchlé místnosti.
Když nezaznamenal nic neobvyklého, trochu uvolnil strnulost svého těla, ale přikrčený postoj mu zůstal, jako by to byla stálá součást jeho osoby. Jako by si byl neustále vědom jakési skryté hrozby. Částečně se narovnal a zvrátil hlavu ke stropu.
„Zase vy? Dejte mi pokoj!“ zařval. „Slyšíte? Táhněte do hajzlu a nechte mě bejt!“ Zúženýma očima nenávistně hleděl do prázdna před sebou, jeho tělo se nekontrolovatelně chvělo.
„Co vode mě chcete? Horší než tahle zasraná díra to bejt nemůže,“ hlas se mu zlomil. „Co víc mi ještě můžete udělat?“ Padl na kolena. Jeho tělo se otřásalo suchými, křečovitými vzlyky někoho, kdo prošel všemi sférami zoufalství a beznaděje a ocitl se někde na druhé straně. A to všechno kvůli nim. Démonům. Byli všude…
V tom rukou zavadil o něco… Slepě zatápal a jeho prsty se sevřely kolem něčeho malého, válečkovitého, podivně chladného. Pevného, a přitom měkkého. Zvedl to a přidržel to u chabého světla pronikajícího do místnůstky z maličkého okénka u stropu. Srdce se mu rozbušilo náhlou euforií, když zjistil, co drží.
Párek! Obyčejná laciná uzenka, v plastikovém obalu. Bože, kolik dlouhých let už neokusil takovou delikatesu. Hladově se na ni vrhl a zuby začal zuřivě cupovat obal. Nic. Ani ho neporušil. Kousal, trhal, až si zlámal nehty… bezvýsledně.
Zaklel a mrštil párkem o stěnu. Ten se svezl po kamenné zdi na zem, kde zůstal ležet. To vnuklo té části jeho mysli, která si zachovala alespoň zbytky příčetnosti nápad. Třeba, kdyby párkem dostatečně dlouho dřel o kameny, by se mu podařilo obal prošoupat a pak roztrhnout.
Po hodině a půl marného snažení upustil uzenku na zem a šel spát. Ležel zahrabaný do hromady starých hadrů a koukal na uzenku. Zdálo se mu, že i ta na něj upírá výsměšný pohled. Jako by ta uzenka byla dalším z jeho démonů. Jasně. Další démon v jeho soukromém pekle. Ta myšlenka ho rozzuřila na nejvyšší míru.
Z hrdla mu unikl pološílený výkřik. Vyskočil a vztekle uhodil pěstí do stěny. „To zase vy, žejo? Přišli jste na další způsob, jak mě mučit?“
Dupl na balíček, neškodně ležící na zemi. Noha se od pružné hmoty odrazila, aniž by jí jakkoliv ublížila. Popadl uzenku a vší silou s ní začal mlátit o zeď. Ani si nevšiml, kdy mu uzenka vypadla z rukou. S nepříčetným řevem dál bušil do zdi, kopal do ní, mlátil o ni hlavou… dokud ho neobestřela milosrdná temnota.
Našli ho za několik dní. Ležel s rozbitou hlavou u jedné ze stěn, zčernalých zaschlou krví. Vedle něho ležela uzenka, v zakrváceném, ale neporušeném obalu.
„Je dobře, že ten chudák skápnul,“ prohodil dozorce, když ho dva zřízenci odnášeli. „Mluvil sám se sebou, slýchával jsem ho tu křičet. Byl cvoklej. Neni se divit, hnil sám v týhle zatracený kobce víc jak vosumnáct let.“