Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Místo pro smutek

Obrazek

Snažila jsem se ustlat postel, ale bolavé svaly mi to nijak neulehčovaly. Co chvíli jsem objevila nějaké nové namožené místo a všechno mi trvalo třikrát déle, než obvykle. Zrovna když jsem dokončovala svou práci s polštářem, vtrhla dovnitř Míša. Překvapeně vyvalila oči.

„Tady jsi!“ Trhla jsem sebou při zvuku jejího vysokého hlasu. Zavřela za sebou, přešla k posteli a posadila se.

„Hledala jsem tě úplně všude a ty už ses dala do práce?“ mávla rukou k polštáři, který jsem zrovna protřepávala. „Musím ti něco říct. Ale je to strašně, strašně, strašně tajný.“ Spiklenecky se na mě usmívala. Měla jsem chuť utéct. Když se na mě takhle dívala, nevěstilo to nic jiného, než pořádnou dávku drbů, které jsem většinou ani nechtěla slyšet.

„Normálně, hádej, na koho to včera zkoušela Daniela?“ Čekala na patřičnou odpověď.

„Nevím, povídej.“ Doufala jsem, že to ze sebe vychrlí a budu mít klid. Byly jsme dobré kamarádky, přímo skvělé, ale tenhle aspekt její povahy jsem moc v oblibě neměla.

„No, nejdřív to zkoušela na Jacksona. To jí ale nevyšlo.“ Pocítila jsem škodolibou radost. „Ani nevím proč, myslím, že by se k sobě docela hodili.“ No jistě, už dlouho se mluvilo o tom, že spolu tihle dva určitě jednou skončí. „Jenže on si jí nějak vůbec nevšímal a pak se někam vypařil. Takže naše dračice přesedlala na chudáka Vojtu.“  Při tomhle jsem se neubránila smíchu. Představila jsem si nesmělého nováčka Vojtu s šokovaným výrazem, jak si mu Dája sedá na klín a ovíjí ho svými omamnými kouzly. Chudák. „Ale nemysli si, docela se chytil. Celý večer se tam pak líbali, takže prohlašuji tento táborový večírek opět za vydařený.“ Zvedla nadšeně dlaň a já jsem si s ní plácla.

To byla celá ona. Na podobných akcích ji zajímalo jen kdo s kým kde skončil.

„Pak jsem ji ale našla na záchodcích. Byla úplně namol a bulela, že si jí Jackson nevšímá. Musela jsem ji odvést do postele.“ Hm, to bych tedy nečekala.

„Akorát by mě zajímalo, kam se ten Jackson vytratil,“ pokračovala. „Tancoval s Danielou a pak se najednou někam vypařil a už se neukázal. Neviděla jsi ho? Ty ses taky někam ztratila.“

„Bylo mi špatně, kapku jsem přebrala.“ Doufala jsem, že jí to jako vysvětlení stačí.

„Áha,“ vědoucně se na mě usmála. „A proč jsi nepřišla na pokoj? Čekala jsem na tebe.“

„Spala jsem… jinde.“ Snad si toho zaškobrtnutí nevšimla. Nervózně jsem se kousla do rtu a odvrátila jsem pohled. Tohle ráno je noční můra.

„Kde?“ zvědavě si mě měřila.

Nevěděla jsem, jak odpovědět, a tak jsem byla vděčná Petrovi, který mě zachránil od pokračování v rozhovoru svým vstupem do místnosti. „Jackson tady není?“ zeptal se. „Kluci říkali, že tu byl, ať se tu po něm podívám.“ Fajn, takže mě nezachránil. Spíš mě poslal ke dnu.

„Není tady,“ vysoukala ze sebe Míša.

„Dobře. Kdybyste ho viděli, vyřiďte mu, že ho potřebujeme ve skladu.“

Zabouchl za sebou dveře a byl pryč.

„Jackson tady spal?“ otočila se ke mně.

„Jo,“ pokrčila jsem rameny v nicneříkajícím gestu.

„A,“ podezřívavě si mě prohlížela. „Kde jsi spala ty?“

Věděla to. Nemělo smysl to dál zapírat, navíc to byla moje kamarádka a já jsem jí nechtěla lhát. Sakra, sakra, sakra! Co jsem to provedla? Poraženě jsem svěsila hlavu. „Taky tady.“

„Né!“ vykřikla. Rychle jsem se k ní naklonila a rukou jí zacpala pusu. Valila na mě překvapené oči. Když jsem usoudila, že už je to bezpečné, nechala jsem ji mluvit.

„Ty jsi spala s Jacksonem?!“ zašeptala. Jak to pomalu vyslovila, připadal mi její šepot dostatečně hlasitý, aby ho slyšeli i na druhém konci areálu. Místo odpovědi jsem přikývla.

„Co... Kdy? A kde?!“

„Sex, v noci, na téhle posteli.“

Vyskočila z matrace, jako by jí pod zadkem hořelo. „Děláš si srandu?“

„A vypadám tak?“

Poprvé se na mě pořádně podívala a konečně si všimla mého zmučeného výrazu. „To né,“ vydechla, přešla okolo postele, posadila se vedle mě a pevně mě objala. Položila jsem si hlavu na její rameno. Stará citlivá Andy se přihlásila o slovo a z očí se mi spustily slzy.

Pohladila mě po vlasech, ale když jsem si uvědomila, že chci, aby mě hladily a objímaly jiné ruce, rozbrečela jsem se ještě víc.

„Udělal ti něco?“ zeptala se najednou vystrašeně. Jen jsem zavrtěla hlavou.

Chvilku nic neříkala. „To to bylo tak hrozný?“ odvážila se nakonec zeptat.

„Ne!“ vzlykla jsem přidušeně a trochu hystericky jsem se zasmála. Míša se mi podívala do tváře s neskrývanými obavami o moje duševní zdraví. „Bylo to nádherný,“ vysvětlovala jsem. „Což je pravděpodobně ve výsledku tisíckrát horší.“ Nějakou dobu jsme tam jen tak mlčky seděly.

„Neměla jsem to dělat,“ spustila jsem z ničeho nic. „Věděla jsem to. Věděla jsem, že to takhle dopadne a stejně jsem se nechala zblbnout. Jsem vážně pitomá.“

Chrlila jsem ze sebe všechny pocity a obvinění, které ve mně od rána dřímaly, hlas se mi lámal a přeskakoval. Míša tam jen trpělivě seděla a poslouchala, nic se mi nesnažila vyvrátit. Když mi s novým přívalem slz došla slova, znovu mě objala.

„Je ti líp?“

„Trochu,“ zašeptala jsem.

 

U hlavase jsem se vymluvila na ženské problémy, což bylo jediné téma, do kterého odmítal strkat nos, a tak jsem byla ušetřena veškeré práce. Místo toho jsem zamířila k umývárnám, moje tělo už po koupeli přímo toužebně volalo.

Sprcha je dokonalým místem pro smutek. Dopadající kapky přehlušují vzlyky, teplá voda smývá slzy dřív, než stačí stéct po tvářích. Sledovala jsem zbytky pěny, jak se v pomalém víru otáčejí kolem odtokové mřížky a přála si, aby tak mohlo odtéct i moje trápení.

Stála jsem klidně, dlouho, dokud nedošla teplá voda. Okolní vzduch se začal ochlazovat a z těla mi stoupala pára. Přesto jsem ještě nebyla připravená odejít. Potřebovala jsem ze sebe smýt minulou noc. Potřebovala jsem ze sebe smýt jeho.

Sprcha je dokonalým místem pro smutek. Teprve, když mi začaly drkotat zuby, otočila jsem kohoutkem a vyšla ven.

 

„Bude se mi strašně stýskat!“ zaječela Míša a pověsila se Petrovi kolem krku.

„Ááá, neječ mi do ucha, Mandragoro!“ Petr si v uchu z legrace zašťoural malíčkem, zakřenil se, obtočil ruce kolem Míši a zmáčkl ji tak silně, až se zajíkla.

No jo, Mandragora. Táborové přezdívky se ujaly rychle. A nikdo, kdo slyšel alespoň jednou Míšu promluvit, se nedivil, jak k té své přišla. Stejně tak Jackson. Stačilo ho chvíli sledovat, jak to roztáčí na parketu.

Konečně skončila ta šílená objímačka a mohli jsme nasedat. Teď mě čekala dvouhodinová cesta s Míšou a Jacksonem a chtěla jsem to mít rychle za sebou. Kdyby to šlo, namáčkla bych se do auta k někomu jinému, ale byli jsme jediní tři Pražáci.

Míša se mi pravděpodobně snažila pomoct a sedla si na místo vzadu. Mohla si to ušetřit, neprosila jsem se. Zbytek sedačky byl zaházený taškami, takže jsem si musela sednout dopředu vedle řidiče. Měla jsem mizernou náladu. Naštvaná, že s ním musím jet. Naštvaná na Míšu, že mě nenechala sedět vzadu. A naštvaná na sebe, to především, za to, že jsem si tuhle situaci zavinila sama a že jsem teď neprávem naštvaná na ostatní.

V důsledku nedostatku spánku ze shánění nejnovějších drbů to Míša zalomila už po prvních pěti minutách jízdy. V autě tak nastalo ticho, které jsem já rozhodně nehodlala prolomit jako první. Seděla jsem ztuhle s rukama založenýma na prsou a dávala jsem jasně najevo nezájem o jakoukoliv konverzaci. Několikrát se na mě podíval se zamračeným výrazem.

„Co je s tebou?“ zeptal se nakonec. Tvářil se trochu uraženě a naštvaně, možná tam byla i špetka ukřivděnosti.

„Nic,“ pípla jsem a radši jsem vyhlédla z okénka.

Nevrle si odfrkl. A mě s tím zvukem došlo, že nemám právo se na něj zlobit. On přece nemohl za to, že já nejsem stavěná na takové jednorázovky. Věděla jsem dobře, do čeho se pouštím a přesto jsem se s tím teď nedokázala rozumně vypořádat.

Snažila jsem se tedy být na něj milá a chovat se opět jako kamarádka, i když mi dělalo značné potíže udržet veselou tvář. Nadhodila jsem nějaké neškodné téma k rozhovoru, ale potíž s Jacksonem byla ta, že s ním nebylo žádné téma neškodné.

Po chvilce marného snažení jsem předstírala zívnutí, přehnaně dlouhé a hlasité, aby si ho zaručeně povšiml.

„Unavená?“ zeptal se pobaveně.

Přikývla jsem. „Moc jsem toho v noci nenaspala.“

Ušklíbl se a dál už se věnoval jen řízení. Zavřela jsem oči, což byla jediná bezpečná a rozumná věc, která se v tu chvíli dala udělat.

Po zbytek cesty jsem předstírala spánek.

Znovu jsem oči otevřela až ve chvíli, kdy se lehce dotkl rukou mého kolene. Trochu jsem nadskočila, než jsem si uvědomila, že už jsem doma a vyrazila jsem z auta, jakmile zhasl motor. Míša se taky probrala, začala vykládat naše věci a když bylo všechno vyložené, nastala ta chvíle, které jsem se obávala nejvíc.

Nejdřív se šel rozloučit s Míšou. Objali se, chvilku ji se smíchem pohoupal v náruči a potom se otočil ke mně.

Usmál se a roztáhl ruce. Maličko rozpačitě jsem k němu přešla a objala ho kolem krku. Stiskl mě pevně v náručí, až jsem překvapeně vydechla. Chvíli si mě tak podržel, dýl, než ostatní holky, dýl, než bylo třeba. Opět mnou projelo teplo a já se za to nesnášela.

Nakonec mě pustil, ještě jednou se rozloučil a odjel.

Stála jsem nehybně na chodníku a dívala se za jeho autem, dokud nezmizelo v zatáčce.

 

Předchozí část

Další část

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

andy

(milí, 19. 2. 2010 13:39)

vidíš já ti říkala, že je to moc pěkný :)

Pokráčko už je

(Grace, 19. 2. 2010 13:38)

Třetí část jsem právě přidala a čtvrtá je rozepsaná :)

Andy

(Marky, 19. 2. 2010 13:37)

Oba díly se mi opravdu moc líbily,pokud budu pokráčko,moc se těším :)