Jdi na obsah Jdi na menu
 


  Zvláštní a nečekané


Obrazek

 

 

Věděla jsem, že jsem vzhůru, ale oči jsem neotevřela, nechávala jsem v sobě doznít atmosféru příjemného snu. Byl zvláštní, nečekaný. Ale krásnější, než bych čekala.

Hřál mě podivný pocit. Takový, po kterém jsem už osmnáct let toužila, ale kterého se mi stále nedostávalo. Pocit, že se probouzíte v náruči milované osoby. Pocit tepla vedle sebe, zvuk dalšího tlukoucího srdce a hrudník pohybující se s jednotlivými nádechy v uklidňujícím rytmu. Usilovně jsem se bránila probuzení. Marně.

Malinko jsem zamrkala. Řasy se mi o něco otřely, ale nezašustily, jako když přejedou po látce polštáře. Povrch pode mnou se zvedl s dalším nádechem.

Prudce jsem rozlepila víčka, v šoku a dezorientovaná. Do rozespalých očí mě udeřilo ostré sluneční světlo; muselo už být aspoň jedenáct. Ten jas mě trochu probral.

Pomalu jsem se vzpamatovala a našla kontrolu nad svým tělem. Chtěla jsem si protřít oči, ale když jsem pohnula rukou a ucítila pod prsty hladkou strukturu jeho kůže, ucukla jsem. Tohle bylo teda silné kafe.

Posadila jsem se na posteli a vyděšeně zírala na muže spícího vedle mě. Přikrývka mi sklouzla z holých ramen; přitáhla jsem si ji na nahá prsa, zděšenější než předtím. Co jsem to udělala?

Snažila jsem se vzpomenout si na minulou noc. Bylo to trochu namáhavé, všechno bylo zamlžené alkoholovým oparem a vůbec mi nepřipadalo, že by se jednalo o moje vlastní vzpomínky. 

 

Nejasně jsem si uvědomovala, že poté, co jsem si po půlce Jelzina vylévala srdíčko nad svým neúplným životem, přišlo ještě několik panáků vodky. Přípitek v podobě bublinek mi na důstojnosti také zrovna nepřidal. A pak? Co bylo pak?

 

Mhouřila jsem oči a třela si dvěma prsty kořen nosu. Hlava mě bolela, ale ne tak moc, jak jsem očekávala. Snažila jsem se ten nepříjemný hukot nevnímat a soustředit se na rozházené vzpomínky.

 

Tancovalo se. Zazněl nějaký hodně známý ploužák a on… pro mě přišel? Kupodivu jsem se ještě celkem zdárně držela na nohou. Pak jsme si povídali, ale o čem, to jsem si nedokázala vzpomenout. Vybavoval se mi jen jeho pohled – zkoumavý a do jisté míry i chápavý. Možná trochu toužebný? A, kupodivu, střízlivý.

Potom jsem si vybavovala, jak jsem křečovitými prsty svírala okraj záchodové mísy a zbavovala se alkoholu v žaludku. Na krku jsem cítila jeho ruce, jak mi přidržoval vlasy, které se mi lepily k tvářím. Bylo mi trapně, jen jsem si na to vzpomněla.

 

Zjistila jsem, že když se hodně soustředím, dokážu si vybavit, co se předchozího dne odehrálo. Zalovila jsem v paměti ještě hlouběji.

 

Vyčistila jsem si zuby a vrátila se do společnosti. Tancoval zrovna s tou blonďatou nánou a já jsem nedokázala potlačit osten žárlivosti. Ale proč? Kvůli tomu pohledu, který jsem u něj dnes zahlédla?

Potom jsem měla opravdu nějakou dobu okno, ale to důležité, co následovalo, mi v hlavě zůstalo. Procházka kolem známého potoka vedle budovy, povídání, i když téma jsem zapomněla, a pak – polibek.

Byl stejně nečekaný, jako samozřejmý. Cítila jsem, že bych to neměla dělat, ale v tu chvíli to bylo naprosto nevyhnutelné. A navíc, jeho rty, bože, něco takového jsem nikdy dřív nezažila.

Dál byla jen otázka času, kdy se z chladné noci přesuneme do některé z místností v ubytovně. Mohli jsme jít kamkoliv, všechny pokoje byly prázdné a uklizené a bez dětí podivně osiřelé. Prázdniny byly dávno pryč a budova se měla s nadcházejícím odpolednem uložit k zimnímu spánku.

Pokoj číslo dvanáct se zdál být ideální - dost daleko od všeho hemžení v jídelně, abychom měli soukromí a klid. Táhl mě chodbou a jeho polibky se neustále zintenzivňovaly. Snažila jsem se v sobě najít a zburcovat nějaký odpor, ale zamlžená mysl a jeho nepopiratelné osobní kouzlo vykonaly své. Ani jsem si nestačila všimnout, jak to v místnosti vypadá a už mi výhled zakryla spodní prkna palandy. Znovu mě začal líbat a jeho zkušené ruce si razily cestu po mém těle.

Na to jsem byla zvyklá. Kdykoliv jsem měla tu čest zatančit si s ním na nějakou tu pomalou slaďárnu, nepřekvapilo mě, že se jeho nenechavé prsty rozběhly, kam neměly. Byl tím dobře známý. Obvykle to bylo i příjemné, pokud nezašel příliš daleko.

Nebylo to ale nic proti tomu, co předváděl teď, přestože zašel mnohem dál, než kdykoliv předtím. Zavzdychala jsem a přitiskla se k němu blíž. Naprosto iracionálně. Věděla jsem, že bych se měla naopak odtáhnout a pravděpodobně mu jednu vrazit. Nešlo to. Možná proto, že požitý alkohol značně otupoval můj rozumný úsudek, možná prostě proto, že se mě ještě nikdy nikdo takhle nedotýkal a já jsem po tom ve skrytu duše tak dlouho toužila, že když to konečně přišlo, ať už v jakkoliv nečekané či nevhodné podobě, nešlo tomu odolat.

 

V myšlenkách jsem se probírala zbytkem noci a znovu jsem cítila všechny jeho dotyky, až jsem se dostala k části, kdy jsem se příjemně unavená schoulila v jeho objetí a usnula.

„Ach…“ unikl mi ze rtů slabý povzdech, když se mi vše vybavilo do nejmenšího detailu. Ohlédla jsem se, abych zjistila, jestli ho ten zvuk neprobudil.

Ležel naprosto klidně. Krátké tmavé vlasy – normálně nagelované a pečlivě upravené – mu trčely do všech stran, tvář měl uvolněnou, bez známky arogance a mírné nadřazenosti, které jsem si u něj všimla už mockrát a vždycky jsem měla chuť setřít ji z jeho obličeje pěstí. Rty měl lehce pootevřené, přemáhala jsem náhlé nutkání sklonit se a políbit je. Když takhle poklidně spal, zdál se být dokonalý. Dobře jsem ale věděla, že za tím vším se skrývá i spousta špatných stránek.

Zaposlouchala jsem se do jeho dechu. V duchu jsem ten tichý pravidelný zvuk porovnávala s divokými vzdechy, které jsem od něj slyšela včera. Opět mnou projela vlna tepla spojená se strachem, co jsem to všechno za jedinou noc napáchala se svým životem.

Tak to bychom měli ujasněnou minulost. Na té už nic nezměním a přítomností se zabývat nemusím, dokud se neprobudí. V tuto chvíli mě nejvíce ze všeho tížila budoucnost.

Protože, jakkoliv byla uplynulá noc krásná, co jsem byla teď? Další jméno na jeho sáhodlouhém seznamu? Nedělala jsem si iluze, že by zrovna on vyvozoval z téhle epizodky  nějaké hlubší závazky. Jenže to, co jsme pro sebe navzájem představovali předchozího večera, už taky neplatilo.

Bála jsem se vstát, abych ho tím pohybem neprobudila a tak jsem si znovu pomalu lehla. Stulila jsem se na bok zády k němu, abych se mohla v klidu zamyslet nad svou situací.

Jsem pitomá. To bylo to jediné, na čem se všechny kousky mojí rozpolcené mysli jednohlasně shodly. Zbytek myšlenek a pocitů byl chaoticky roztroušený a nevyznala jsem se v něm. Nevyznala jsem se v sobě. Ta žena, která se včera poprvé milovala s mužem, byla jsem to vůbec já? Ta, která mu nadšeně oplácela všechny dotyky a polibky? Nepoznávala jsem se.

Stará dobrá Andy, nesmělá a neposkvrněná, by s ostychem utekla při prvním náznaku počínajících intimností a zapnula by se do bezpečí svého spacáku až po bradu.

Přesto jsem té nové za mnohé vděčila.

Za mými zády se ozval hluboký nádech a cítila jsem pohyb, jak se převaloval na posteli. V duchu jsem nadávala, že mi nedopřál víc času, abych si mohla urovnat myšlenky. Snažila jsem se vyrovnaně dýchat a vnitřně jsem se připravovala na nevyhnutelné.

Znovu vydechl, myslím, že se protahoval. Já jsem zatím vytřeštěně civěla na držadlo dveří od skříně a přemlouvala své srdce, aby zpomalilo na nižší obrátky.

Slyšela jsem, jak se potichu zasmál a pak mi jeho prsty zlehka přejely po rameni. Zachvěla jsem se pod jeho dotykem, ale stále neschopná reagovat tak, jak by si pravděpodobně přál a nepřestávala jsem hypnotizovat dřevěnou rukojeť.

„Dobré ráno,“ zašeptal mi do vlasů. Jeho veselý, zastřený hlas mnou naprosto otřásl. Opravdu jsem nečekala jakékoliv něžnosti. Nějak jsem předpokládala, že prostě vstane, natáhle si trenýrky a odkráčí, jako by se nic nestalo. Teď si mě ale přitáhl blíž a rty mi lehce přejížděl přes ucho.

Bylo to neuvěřitelně příjemné, proti svému nejlepšímu přesvědčení jsem slastně zavrněla. To ho pravděpodobně podnítilo k dalšímu kroku a jeho ústa si postupně nacházela cestičku po mém krku. Instinktivně jsem natočila hlavu, abych mu usnadnila přístup a převalila jsem se na záda. Pak mi ale došlo, co dělám, a opět mě zahalil stín pochyb. Ztuhla jsem.

„Co se děje?“ Odtáhl se a zmateně mi hleděl do tváře. Nebyla jsem si jistá, co v ní vidí. Strach? Nebo snad údiv?

Povzdychl si a sklopil oči. „Lituješ toho?“ zeptal se trochu smutně.

„Ne!“ vyhrkla jsem. Konečně se mi podařilo najít hlas.

Usmál se, maličko samolibě.

Těkala jsem pohledem z jeho očí na jeho rty, nahé tělo, moje nahé tělo, místo, kde se obě dotýkala a zpátky k jeho očím… Přemýšlela jsem, co bych měla říct. Co by asi chtěl slyšet.

„Omlouvám se,“ vypadlo ze mě nakonec a rozhodla jsem se vyrukovat s čistou upřímností. „S tímhle nemám zrovna  moc zkušeností. Myslím s rány poté. Nepředstavovala jsem si, že až se to konečně stane, bude to za takových podmínek. Popravdě, vážně nevím, co teď říct nebo udělat.“

„Ale chtěla ´s to, nebo ne?“ byl najednou nejistý.

„Ano.“ Myslím, dodala jsem v duchu.

Usmál se. „Že to ale bylo něco.“ Při těch slovech mi objel dlaní křivku těla od ramene až ke koleni a zase zpátky. Přemítala jsem, jestli se na takové doteky dá vůbec zvyknout.

„Vážně?“ zeptala jsem se rozechvěle.

„Nepřipadalo ti to tak?“

„Já nemám s čím porovnávat,“ připomněla jsem mu.

„No jasně.“ Zajel mi rukou do vlasů a pohrával si s jedním pramenem. „Pořád nechápu, proč sis na to vybrala zrovna mě.“

„Nemyslím si, že bych si nějak vybírala, pamatuješ?“ Opět jsem si vybavila, jak rychle se to všechno stalo. „Ale,“ dodala jsem s úsměvem, „myslím, že kdyby ano, těžko bych si vybrala líp.“

Oči se mu rozsvítily. Pravděpodobně jsem konečně řekla to, na co celou dobu čekal. Ujistila jsem ho o jeho dovednostech, o kterých ale podle mě stejně nepochyboval.

„Já jsem ti to říkal, celý ten rok,“ ušklíbl se vesele. „Snažil jsem se tě přesvědčit, o kolik přicházíš a tys mi nevěřila.“

„Ale věřila. Moc dobře jsem to věděla, ale měla jsem strach.“

„Co ho překonalo?“

„Alkohol?“

Zamračil se, tahle odpověď ho moc nepotěšila. Začala jsem tedy znovu, tentokrát bez sarkasmu.

„Alkohol mi jen pomohl dostat se tak daleko, aby mi to všechno mohlo naplno dojít. Ale myslím, že to, co zničilo veškeré zábrany, byl ten první polibek.“ Sledovala jsem, jak se okraj závěsu na okně pohupuje v mírném průvanu, neschopná dívat se při těch slovech do jeho očí.

Znovu se usmál, prsty s mými vlasy mě pohladil po tváři a otočil si ji k sobě. „Byla to zvláštní noc,“ zašeptal.

Zvenku se ozvalo prásknutí dveří a šoupání něčeho těžkého po linoleu. Smutně jsem si povzdychla, jak mě ten zvuk vrátil do reality a čekala jsem, kdy konečně přijde ta část s trenýrkami.

„Copak je, kočko?“ opět mi nechápavě hleděl do tváře. Ani jsem se mu nedivila, moje výrazy a nálady byly asi dost těžko pochopitelné a na vysvětlenou toho ze mě taky moc nedostal.

„Jen přemýšlím, co teď bude. Jak se mám chovat?“

„No, řekl bych, že stejně, jako do teď, prostě kamarádi.“

„To asi nezvládnu.“ Nedokázala jsem si představit, že bych teď měla vejít do jídelny mezi všechny ty lidi a předstírat, že se nic nestalo. „Bude to na mě poznat, jako bych to měla napsané na čele.“

„Tak se zkus tvářit, že máš kocovinu a je ti mizerně, to by nemělo nijak škodit. Neboj se,“ dodal, když viděl můj nedůvěřivý pohled. „Bude to stejné, jako dřív.“

Začalo mi stále víc připadat, že to nebyl dobrý nápad. Bála jsem se, že to pro mě přes všechno přesvědčování – ať už z jeho, nebo z mé strany - bude znamenat něco víc, než by mělo.

„Škoda, že jsme na sebe měli jen tak málo času,“ povzdych si, jakoby chtěl ještě záměrně přilít olej do ohně. Sklonil hlavu a začal mě opět líbat na krk.

,Co to děláš?´ chtělo se mi křičet. ,Ty idiote, nechápeš, že mi to ještě víc ublíží?!´

Místo toho jsem ale, naprosto mimo rozumné chápání, přivřela oči a spokojeně vydechla. Ruka se mi zvedla, jako by vládla vlastním životem, prsty se zapletly do jeho vlasů a dychtivě tak přidržely jeho rty na mém těle.

Zasmál se, zašimralo mě to na kůži a opět jsem se zachvěla. Jeho ústa se postupně posouvala nejdřív na mou čelist, potom na bradu, k levému koutku… V očekávání jsem pootevřela rty.

Ozvalo se zabouchání na dveře a něčí ruka zběsile zalomcovala klikou. „Hej, Jacksone! Jsi tam? Potřebujeme tě tady.“

Oba jsme zírali na zavřené dveře. „Už jdu!“ zavolal nakonec přiškrceným hlasem.

Omluvně se na mě usmál a vyskočil z postele. Začal přecházet po pokoji a sbírat naše věci, zatímco já jsem na něj z postele nevěřícně zírala. Opravdu už nejsem panna? Rozhodně jsem si tak stále připadala, když jsem tam tak vyjeveně koukala na jeho nahé tělo a cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří. Tohle bylo vážně uvnitř mě?!

Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala nepříjemné myšlenky. On zatím všechno sesbíral a začal se oblékat.

,A je tady ta trenková část,´ pomyslela jsem si. Konec toho zvláštního, nečekaného snu.

Oblékl se a dlouhými kroky vyrazil ke dveřím. Už sahal po klíči, když se najednou zarazil a ohlédl se po mně. Seděla jsem tam zachumlaná do peřiny a pohled mu oplácela. Usmál se, přešel k posteli a vtiskl mi na rty rychlý jemný polibek. Potom se otočil a odešel.

 

 Další část

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Skvělé a stále lepší

(Pajdicka, 19. 2. 2010 13:21)

Je to skvělé, zdá se, že jsi spisovatelka každým coulem. Rozhodně v tom pokračuj, moc se mi to líbí. A když budeš mít nápad, nějaká kratší oddychovka, např. Emmetova pohádka, písnička taky nezaškodí. Díky za hezké chvíle u čtení tvých příběhů. Jsem zvědavá, jak to s Andy bude dál.

Super!

(Mata, 19. 2. 2010 13:20)

jééééééééééééé to bolo super fakt veľmi veľmi pekne napísané