Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

Obrazek

Po polibku

 

 

První noc

 

Klečel na parapetu a sledoval ji přes skleněnou tabuli. Seděla na posteli a nepřítomně zírala z okna, přímo skrz něj. Přál si, aby ho mohla vidět i teď, nejenom ve snu.

Vypadala smutně a sklesle. Chtěl jí pomoct, ale nemohl. U ní doma bylo ten den všechno v pořádku a proto za ní dnes nepřišel. Nepotřebovala ho.

Vlastně potřebovala.

Povzdechl si. Tenhle smutek ale nespadal pod jejich kompetenci.

Nemohl se od ní odtrhnout, ale v protější ulici jednoho muže vyhodili z práce a on teď uvažoval o sebevraždě. Měl by být tam. Je to jeho poslání.

Věnoval jí poslední pohled a otočil se k odchodu.

 

Celý den se snažila přesvědčit sama sebe, že se jí to všechno jen zdálo. Ale teď, když se v pokoji opět setmělo, se to už nezdálo tak nepravděpodobné. Je něco takového vůbec možné?

Zdravý rozum byl neoblomný – není!

„Zbláznila jsem se,“ zašeptala nakonec a zachumlala se do peřiny. Konec konců, říkala si, měla bych k tomu perfektní předpoklady.

Modlila se za sen, ale tentokrát nepřišel.

 

 

 

Druhá noc

 

Dával si záležet, ale nedařilo se mu. Špatně se soustředil a do snu mu neustále prosakovala realita. Jeho nový svěřenec procházel šeříkovou alejí, ale klid se u něj střídal s napětím. Jednou byla iluze dokonalá, jednou zase proklouzlo něco z mužovy paměti a všechno snažení bylo na nic.

Nefungovalo to. Poprvé zklamal.

 

Po dlouhé době se v tomhle bytě cítila jako doma. Její matka konečně prozřela, vyhodila svého přítele a zůstaly opět samy. Bylo to osvěžující. Dlouho si povídaly a zdálo se, že mezi nimi není úplně všechno ztracené.

Ale i když bylo přes den všechno v pořádku, noci ji stále děsily. Nevěděla, jak se má k téhle situaci postavit. Jsou pro ni ty šeříkové sny vůbec dobré, nebo ne? Není to dobré znamení, pokud skončily?

 

 

 

Třetí noc

 

Od minulé noci se zlepšil. Sen byl dokonalý, povadlé květy se opět pozvedly a jeho svěřenec tak mohl pokojně přemýšlet. Sledoval toho muže, o kterém toho moc nevěděl a záviděl mu. Tady viděl jen odraz jeho podvědomí, ale má i hmotnou stránku bytí. Tu on sám nikdy mít nebude.

Muž najednou vstal z lavičky a začal přecházet sem a tam. „Musím to udělat,“ mumlal si. „Hned zítra zajdu na úřad, dám si inzerát, zavolám bráchovi, projdu noviny… A dokážu to! Přece ještě nejsem tak starej.“ Nadechl se a přivřel oči. „Navíc, na světě je tak krásně…“

Šeřík se spokojeně usmál. Tady jeho práce skončila.

Vyklouzl z mužovy hlavy a vydal se tam, kde chtěl být nejvíc.

 

Dívala se z okna a přemýšlela. Tenhle den by byl skvělý, kdyby pořád nemusela myslet na ty zatracené sny. Máma byla skvělá. Ale jí to nestačilo.

Byla nervózní. Od té doby, co k ní ten podivný sen přišel poprvé, se nikdy nestalo, že by vynechal dvě noci po sobě. Dnes by to už byla třetí a proto se bála jít spát, i když už bylo dlouho po půlnoci. Pořád si nebyla jistá, kde končí realita a začíná fantasie.

Jak tak dumala, všimla si, že se lampa za oknem podivně kýve. Určitě ji rozkolébal vítr. Ale všechny stromy okolo stály klidně, v bezvětří.

„To je určitě on.“

Utíkala do postele, zbrklými pohyby se zahrabala pod peřinu a zavřela oči. Byla si jistá, že ho dnes uvidí.

Probudila se odpočatá, ale nešťastná. Sen nepřišel.

 

 

 

Čtvrtá noc

 

Opět se v pokoji zamykala. Matka si přivedla nového přítele, na pohled ještě horšího, než byl ten poslední. Celou sobotu tak strávila uklízením, mytím nádobí a podstrojováním těm dvěma opilcům. Měla tohohle života dost. Když už to vypadalo dobře, všechno se obrátilo.

Ještě ani nebyla tma. Zatáhla závěsy, zaprvé aby ji světlo nebudilo, zadruhé aby nemusela přemýšlet nad každým poryvem větru, a lehla si do postele odhodlaná brzy spát.

Usnula bez víry a bez naděje.

 

Čekal na ni na lavičce. Jen co upadla do  spánku, objevila se na písčité cestě. Vstal a široce se usmál. Úsměv mu oplatila a vyšla k němu, ale jak se přibližovala, úsměv se pomalu vytrácel. Byla naštvaná. Víc než to! Byla šílená vzteky. Začal zmateně couvat.

Dokráčela až k němu, nasupeně zafuněla a zabodla mu ukazováček do hrudi.

„Tak hele, koukej mi okamžitě říct, co se tady děje. Hned!“

Maličko mu zacukaly koutky. Byla sladká, když se takhle zlobila. Šedomodré oči jí ztvrdly a získaly barvu kamene, rychle oddychovala a legračně špulila rty.

„Dobře, dobře. Pojďme si na to sednout,“ navrhl nakonec. „Takže co bys ráda věděla?“ zeptal se, když se proti sobě usadily.

„Začni třeba tím, kdo vlastně jsi. Nezdáš se mi, že ne?“

„Jak se to vezme,“ ušklíbl se. „Tohle přece je sen, takže se ti asi musím zdát.“

„Přestaň a ber mě vážně. Takovejch vtipů si užiju dost doma.“

Zarazil se. Ubližovat jí nechtěl. „Dobře. Zdám se ti, ale sen nejsem. Jsem tvůj Strážce.“

„Strážce?“

Povzdychl si. „Tohle bude na dlouho.“

„Mám na tebe celou noc,“ odsekla a založila si ruce na prsou.

„Když ti všechno řeknu, přestaneš se zlobit?“ Nervózně si prohrábl vlasy a bál se, co mu odpoví. Zároveň se bál, co tomu Nejvyšší řekne, až se dozví, že téhle lidské dívce všechno prozradil.

„Pokusím se.“ Stále se snažila tvářit naštvaně, ale v jejím hlase byla znát narůstající zvědavost. Potlačil další úsměv a pokračoval.

„Strážci jsou na světě, aby pomáhali lidem. Pronikáme vám do snů a staráme se, abyste našli klid. Když naleznete klid sami v sobě, snadněji se postavíte svým problémům. Zaměřujeme se hlavně na ty, kteří to nejvíc potřebují.“

„Jako třeba já?“

„Ano.“

„Jak to funguje, myslím s těmi sny?“

„Vytvořím iluzi, do které se promítne tvoje podvědomí. Ty si v ní pak najdeš to, co ti nejvíc pomůže.“

„A já si našla tebe…“ zašeptala užasle.

Tahle teorie ho překvapila. Nikdy o tom takhle neuvažoval.

„Je to zvláštní,“ řekl zamyšleně. „Vlastně bys mě vůbec neměla vidět, to je proti předpisům.“

„Vy na to máte i předpisy?“

„Samozřejmě, musíme se řídit pravidly. A jedním z nejdůležitějších je zůstat v utajení. Nemám tušení, co se to mezi námi stalo. Myslel jsem si, že to možná bylo tím, jak usilovně ses soustředila na tu vůni. Chtěla jsi přijít na jméno toho keře a tím bys přišla i na to moje. Možná, že tohle to všechno odstartovalo. Ale jistý si být nemůžu. Tohle se ještě nikdy nestalo a i ta tvoje teorie je celkem zajímavá…“ postupně se ztratil ve vlastních myšlenkách.

„Jak…“ zmateně mhouřila oči. „Jak víš, na co jsem myslela?“

Pokrčil rameny. „Jsem tak nějak napojený na tvou mysl.“

„Čteš mi myšlenky?“ vyjekla o oktávu výš a začervenala se.

„Neboj se,“ položil jí dlaně na ramena. „Můžu odhadnout směr, kterým se ubírají, nic víc.“

Vydechla úlevou a setřepala jeho ruce. „Zlobím se, vzpomínáš? Ještě si mi neřekl všechno.“

„Dobře, jaká je další otázka?“

„Ani nevím.“ Zamyslela se. Pravděpodobně si potřebovala seřadit priority. „Co ten divný vítr? Můžu tě vidět i ve dne?“

„Nemůžeš. Vlastně mě nemůžeš vidět.“

„Jakto? Vždyť tě vidím teď.“

Povzdychl si a svěsil ramena. „Víš, já nejsem… já vlastně… jsem…“ Sklopil hlavu a zadíval se do země. „Jsem jen energie, nic víc. Ve skutečnosti nemám žádné hmotné tělo, které bys mohla vidět. Ta iluze, kterou máš před očima, je jen podráždění mozkových nervů. Nejsem nic.“

„To není pravda.“ Ukazováčkem mu nadzvedla bradu a přinutila ho, aby se na ni podíval. „Vždyť to, jak vypadáš, jsem si nemohla jen tak vymyslet. Tak dobrou představivost zase nemám.“

Usmál se, ale moc vesele to nevyznělo. „Podobu mám, ale k čemu mi je, když ji nevidíš? Tedy ne ve dne.“

„A,“ zadrhla se a opět se maličko začervenala. „Ty bys chtěl, abych tě viděla?“

Chvíli to už vypadalo, že zkusí navázat tam, kde posledně přestal. Chvíli měl chuť otočit se zády k tomu, kým vlastně je. Pak se ale vzpamatoval a poposedl si kousek od ní.

„Už svítá,“ zamumlal. „Za chvíli se probudíš.“

„Já nechci,“ zakňourala.

Odhodlal se, natáhl ruku a pohladil ji po tváři. „Uvidíme se večer.“

„Slibuješ?“

„Slíbit ti to nemůžu. Pokud se tvoje máma rozhodne být dnes vzorem vší rodičovské lásky,“ ušklíbl se. „nečekej mě.“

„Myslím, že to nehrozí.“

„V tom případě se budu těšit.“

„A kde vlastně…“

A byl zase sám. Sledoval, jak se probouzí a pomalu otevírá oči. Zavrtěla se, potom usmála a labužnicky se nadechla.

 

Posadila se, přitáhla si kolena pod bradu a opět vdechla ten úžasný vzduch. Byla ráda, že s ní ještě zůstal.

„Fajn,“ řekla rezignovaně a podepřela si rukou hlavu. „A kde vlastně jsi během dne?“ dořekla načatou větu. Myslela to spíš jako řečnickou otázku, mírně ironickou, rozhodně nečekala, že by mohla dostat odpověď. Vzduch kolem ale zavířil a přesunul se k oknu, kde povlával záclonami, jako by čekal, až se milostivě zvedne z postele a dojde k němu. Pomalu vstala a nedůvěřivě přešla přes pokoj. Větřík se přesunul na záclonu u kliky. Otevřela okno a vyklonila se ven. Postupně sledovala, jak se rozvlnily jednotlivé stromy podél chodníku, až se dostalo na keř až skoro na konci ulice. Šeřík, jak jinak. Zaševelil a pak vítr nadobro ustal. Keř se jakoby nadechl. Listy se trochu zvedly a jejich barva se vyjasnila. I na takovou dálku bylo vidět, že jeho větve zdobí tmavě fialové kuličky raně pučících květů, i když ještě vůbec nebyl jejich čas.

 

 

 

Pátá noc

 

„Takže jak to funguje? A proč zrovna šeřík? Máš ho prostě rád? Nebo je v tom nějaká hlubší spojitost?“ Nedočkavě se zavrtěla a naklonila se k němu blíž.

„Je to spíš odvozené od našeho původu,“ usmál se pobaveně.

„Povídej.“

„Chceš slyšet, jak jsem se… řekněme narodil?“

Nadšeně přikývla.

„Tak dobře.“ Poposedl k ní a přitáhl si ji na klín. Překvapilo ji to. Začervenala se, nevěděla, kam s rukama a na chvíli dokonce zapomněla na své dotazy. Nakonec si položila hlavu na jeho rameno a poslouchala, s čím na ni teď asi přijde.

„Hm, tak jak začít?“ Odmlčel se a chvíli přemýšlel. „Tak předně bys asi měla vědět, co vlastně jsem.“

„Strážce, ne?“

„To ano. Myslím spíš, co jsem po vědecké stránce. Jak už jsem ti říkal, jsem jen velké množství energie shluklé na jedno místo. Mou podobu můžeš vidět jen ve spánku, i když mi Strážci se pochopitelně vidíme normálně, a byla mi určena způsobem mého vzniku, nebo, chceš – li, narození.“

„He?“ zeptala se nechápavě a okamžitě si připadala jako pitomec.

„Dá se říct, že se rodíme z dobré vůle. Víš, kdykoliv se někdo pomodlí, nebo jen přeje jinému něco dobrého, vyzařuje z něj určité množství pozitivní energie. Ta se vyhrne do světa a má pak tendence zachycovat se na něčem krásném. Když se jí nahromadí dostatečné množství, vznikne nový strážce. Obvykle na to stačí takových šedesát až sedmdesát pět modliteb, ale záleží ovšem na jejich intenzitě a síle. Teď už není moc věřících, takže je to spíš pozvolný proces.“

„A ta podoba?“

„No vidíš, málem bych na to zapomněl. Podobu získáváme podle toho, k čemu se většinou upínaly modlitby, ze kterých jsme vznikli. Když se třeba někdo modlí za pěknou manželku, nakonec je z toho pohledná Strážkyně. Vlastně jsme všichni dost hezcí. Když se pak někdo modlí třeba za příjemné dožití v domově pro seniory, vyleze z toho zdravotní sestřička. Míváme taky  Strážce s podobou psů a koček, méně často i jiných zvířat. Jednou jsme měli i panenku Barbie,“ usmál se při té vzpomínce.

„Měli? Co se s ní stalo?“

„Zemřela,“ posmutněl.

„Ty můžeš umřít?“ vytřeštila na něj vyděšeně oči. „Chci říct, vy můžete umřít.“

„Ano. V případě, že někdo někomu přeje něco špatného. My s lidskou podobou jsme na zničení méně náchylní, i když i to se stává. Horší to mají právě ti z nás s podobou zvířat nebo hraček. Přání se totiž můžou snadno obrátit proti nim. Holčička, která si tenkrát panenku vymodlila, časem vyrostla a hračka jí byla na obtíž. Pokaždé, když jí v něčem překážela, si pomyslela něco jako ,Proč se mi ten krám zase plete pod nohy? Už abych se ho zbavila.´A kdykoliv si tohle řekla, Strážkyně o trochu zeslábla, až nakonec zmizela úplně. To samé se stává se psy a ostatními zvířaty v případě, že si je děti vymodlí, ale rodiče s tím moc nesouhlasí a nakonec na ně nadávají.“

„A jak to tedy bylo s tebou?“ Nemohla se dočkat, až se o něm dozví úplně všechno. Řekl jí toho už tolik, ale s každou odpovědí se jí v hlavě vynořily další otazníky.

„Narodil jsem se v malé venkovské vesničce, kde byla dost silná víra. V jeden čas tam tři děvčata dosáhla dospělosti a jejich matky se modlili za…“ polkl a zadíval se do země. „Se modlily.“

„Aha,“ ušklíbla se pobaveně. „Takže se modlily.“

„Eh, jo.“

„Za co?“

Povzdychl si. „Za krásného, mladého, inteligentního manžela.“ Dloubal při tom špičkou boty do písku a Zlatka mu při tom nadskakovala na koleni.

„Neříkej, že se za to snad stydíš,“ šťouchla ho pobaveně do důlku pod klíční kostí.

„No…nééé, jasně že ne.“

„Jasně,“ zasmála se. Místo odpovědi ji objal pevněji a vtiskl jí rychlou pusu na tvář. Byl to zvláštní pocit, ne jako obyčejná lidská pusa. Byla v tom taková… energie, napadlo ji nakonec a musela se tomu usmát. Natočila hlavu, aby mu to mohla oplatit, ale…

 

„Au! Sakra,“ zanadávala a třela si naražené čelo. Že by jí ten sen natolik ovládal? Každopádně otočila hlavu doopravdy, do cesty se jí ale postavil nepřejícný noční stolek. V duchu mu přála kolonii hladových červotočů a pěkně roztopená kamna, a snažila se zatlačit rostoucí bouli. A zrovna když už to začínalo vypadat tak slibně, říkala si.

 

 

 

Šestá noc

 

„Kolik je ti let?“ zeptala se a načala tak další sérii otázek.

„Vznikl jsem někdy na jaře roku devatenáct set dvacet čtyři,“ přiznal se. „Jsem už starej dědek.“

„Páni,“ vydechla. Kam se hrabu já se svýma skorodevatenácti, říkala si. „A kdy přesně, to nevíš?“

„Zrovna kvetly šeříky,“ ušklíbl se. „Nic bližšího nevím.“

„No jo vlastně, ještě jsi mi nepověděl, jak je to s tím šeříkem.“

„Rostl uprostřed návsi, nad putovním křížkem. Lidé se k němu chodili modlit a navíc byl opravdu krásný. Dlouho to byl můj domov, dokud ho v pět a padesátém neporazili.“

„Porazili ho?!“ vyjekla.

„Ano, byl už starý. Vysadili místo něj mladou lípu.“

„A to ti neublížilo?“

„Ne, jen to bylo nepříjemné. A samozřejmě jsem se musel přestěhovat. Chvíli trvalo, než jsem se pak zabydlel.“ Podíval se na ni pohledem, který říkal: Vždyť je to naprosto jasné, ale setkal se jen s nechápavým výrazem. „Víš, fungujeme v takové vzájemné symbióze. Přes noc já pracuju a on odpočívá, ve dne se on probudí a odpočívám já v něm. On mi dodává určitou sílu, kterou čerpá ze Země, kterou máte jen vy hmotní, jestli to tak můžu říct. A já mu na oplátku poskytuju jakousi energii, duchovní složku, která, jak jsi sama viděla, mu pomáhá k lepšímu životu. Je to zvláštní proces, který vlastně nikdo neumí vysvětlit ani definovat, ale tak my prostě existujeme,“ dokončil s úsměvem.

„Páni.“ Na nic duchaplnějšího se nezmohla. On zatím vypadal, že se jejími reakcemi dobře baví. „To už jsem ale říkala, že jo?“

„Jo,“ zašeptal jí do vlasů. Poslední dobou si byli stále bližší, napadlo ji.

„Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptala se po chvíli.

„Jistě.“

„Musíš se vrátit hned, no, za úsvitu, nebo můžeš zůstat dýl?“

Rozesmál se. „Musíš jít spát po Večerníčku, nebo můžeš proflámovat noc?“

„Jasně. Takže můžeš zítra přijít, nebo jak se to pohybuješ, ke mně do školy a dokázat mi, že jsem si tě nevymyslela?“

„Pořád pochybuješ?“ ušklíbl se.

Pokrčila rameny. „Znáš to, jistota je jistota.“

Políbil ji, tentokrát na čelo. „Budu tam.“

 

Vstala už v půl šesté a do školy vyrazila o hodinu dřív. Bude si tak moct ještě dodělat úkoly a vyhne se setkání s matkou. Když dokončovala zadání z matematiky a třída se pomalu začínala plnit, přišla i Bára.

„Ahoj, Zlato,“ pozdravila vesele a šla si přisednout.

„Zlato, pojď na to, ať to stojí za to,“ ozvalo se z druhého konce třídy. Obě dívky se naráz otočily.

„No jasně, kdo jinej,“ povzdychla si Zlatka.

„Sklapni, Adame. Tohle bylo originální naposled v prváku,“ zastala se Bára kamarádky.

„Zlato,“ nevzdával se Adam. „Pojď na t-“

„No to mě…“ vyprskla Barča a vyvalila oči. Zbytek věty se ztratil ve výbuchu smíchu ostatních spolužáků.

„Kdo to udělal!“ zařval Adam a setřepal z hlavy mokrou houbu. V obličeji byl brunátný vzteky. Místností proletěl nikým nespatřený vánek a usadil se Zlatce ve vlasech.

„Díky,“ zašeptala.

„Cože?“ otočila se k ní Bára.

„Ale nic.“

Barča se ke kamarádce zvědavě naklonila a začichala. „Jů, nový parfém?“

„M-hm,“ zachichotala se Zlatka.

Bára začichala znovu. „Hmmm. Šeřík?“

„Přesně tak.“

 

 

 

Sedmá noc

 

„Díky, že ses mě zastal,“ pípla nesměle.

„Rádo se stalo.“

Zadívala se na něj, na jeho krásný obličej, příjemný úsměv, tmavé vlasy kontrastující se světle fialovou košilí… V hlavě jí probleskla kratičká myšlenka. Miluje ho.

Ztuhnul a překvapeně se na ni zadíval. Okamžitě se začervenala.

„Co je?“ zeptala se, když už bylo ticho neúnosné.

„No,“ pokrčil nesměle rameny. „Taky tě miluju.“

Vyskočila z lavičky a zalapala po dechu. „Myslela jsem, že mi myšlenky číst nemůžeš!“ vyhrkla.

„To je taky pravda, Zlatuško,“ začal hned vysvětlovat. „Ale potom jsem ještě říkal, že cítím jejich směr. V tomhle případě to bylo více než jasné.“

„Ach, pane bože, pane bože, pane bože… Připadám si tak trapně.“

„Ale proč?“ Vstal také a chytil ji za ruce. Potom se naklonil a podruhé ji políbil na rty.

Opět cítila, že je to jiné než normální polibek. Tohle bylo spíš duchovní než tělesné, ale o to víc ji to naplňovalo. Chtěla ho obejmout, ale najednou se od ní odtrhl.

„Ne!“ vykřikl. Zlata vyděšeně otevřela oči. Byl rozmazaný. Celý jeho obrys se rozvlnil a pozvolna se ztrácel. „To mi nedělejte. To nesmíte!“

„Co to,“ stačila jen vykoktat a zmizel úplně. Potom zmizela i cesta, keře…

Ocitla se ve tmě.

 

Ve škole bloumala celý den jako omráčená, ani nevnímala, jak ubíhají jednotlivé hodiny. Bára o ni měla starost, ale nevěděla, jestli se jí může vyptávat. Nakonec se rozhodla nevyzvídat a radši pro svou kamarádku udělala to nejmenší, co zrovna mohla – koupila jí kafe. Vypadala, že se zrovna moc dobře nevyspala.

Teď Zlata seděla nad stále plným kelímkem a tupě do něj koukala.

„Báro!“ vyjekla najednou. „Vidíš to, co já?“

Bára se k ní naklonila a zadívala se do kelímku. „No vidíš,“ řekla povzbudivě. „Třeba to znamená, že potkáš nějakou lásku.“ Odtáhla se a znovu se ponořila do svých poznámek z literatury.

Zlatka ale dál civěla do dávno studeného kafe, konkrétně na dokonale vytvarovaný obrys srdíčka v jeho pěně. Uchopila kelímek a trochu s ním zatřásla. Hladina zašplouchala a obrázek se rozvlnil, po chvíli se ale objevil zase. Tohle není náhoda, usmála se pro sebe.

 

 

 

Osmá noc

 

Stála na břehu malého jezírka uprostřed pralesa. Kousek od ní šuměl malý vodopád a všude kolem rostly nejrůznější tropické květiny. Voněly krásně, ale ne dost.

„Tak jo,“ začala. „Tohle mě má uklidnit? To mě málo znáte. Už se ukažte, chci vědět, s kým mám tu čest. Že by Orchidej? Nebo Bromélie? Nebo snad ten Vodopád?

Kousek od ní se vynořila rozmazaná silueta. „Jmenuji se Kolibřík,“ řekl mužský hlas a jeho obraz se vyjasnil. Byl to černoch, což Zlatu trochu překvapilo. Jak se dostal sem? Jeho kolibříka snad zavřeli do Zoo, nebo co?

„Kde je Šeřík?“ zeptala se bez dalších zbytečných zdvořilostí.

„Už tě nemá na starosti, to jsme nemohli dovolit.“

„Já ho ale miluju.“

„Právě proto. Příliš kvůli tobě riskoval a porušil pravidla.“

„Ale pomohl mi,“ stála si neoblomně za svým.

„Pomoci ti můžu i já, když mi dáš příležitost.“ Měl příjemný hluboký hlas a možná byl i milý, ale to nestačilo. Tohle nebyla ta správná krajina.

„Nemůžete mi pomoct. Zůstala jsem sama, nechci s nikým mluvit, jediného člověka, který mi rozuměl, jste mi vzali.“

„A jsme u toho,“ usmál se.

Zmateně se na něho podívala.

„On není člověk, drahá, nikdy byste spolu nemohli být. Bylo lepší pro oba ukončit to hned na začátku. Ty si najdeš nějakého lidského chlapce, který pro tebe bude jistě mnohem lepší a mezi Strážkyněmi se určitě také najde nějaká pro něj. Vy k sobě zkrátka nepatříte.“

„Kdo jste, abyste určoval, kdo ke komu patří.“

„Řekněme jen, že jsem na světě trochu dýl, než ty a mám více zkušeností.“

Svěsila hlavu. „Strážci mezi sebou mají vztahy?“ zeptala se nakonec tiše.

„Ano, stejně jako všechny jiné živé bytosti.“

„Třeba bude šťastný,“ zašeptala smutně.

„Stejně jako budeš i ty, moje milá.“

„Ne, já nikdy nebudu šťastná. Nemám už nic.“

„To není pravda.“ Přešel k ní a vzal jí obličej do dlaní. „Udělej mi laskavost, dítě. Až ráno vstaneš, vezmi si papír a napiš na něj všechno, co tě v životě drží nad vodou. Najednou zjistíš, že na světě nejsi tak sama.“

Neuvěřitelně povzbudivě se na ni usmál. On tomu snad doopravdy věří, pomyslela si.

„Dobrá,“ vydechla. „Zkusím to.“

Políbil ji lehounce do vlasů. „Najdeš svoje místo, neboj se.“

 

Ráno vstala, připravila se na cestu a vyrazila do školy. Teď seděla v metru a v ruce žmoulala okraje ze sešitu vytržené stránky. Po chvíli vytáhla ulomenou tužku, ale nad papírem s ní opět zaváhala. Nakonec si alespoň očíslovala jednotlivé řádky.

„Tohle nezvládnu,“ povzdychla si a papír zmačkala.

 

Ve škole to bylo peklo. Pohádala se s Bárou – s jedinou osobou, která při ní stála, a cítila se mizerně. Vlastně asi nejmizerněji za celý svůj život.

Nastoupila na dlouhé eskalátory a zastrčila ruce do kapes. Nahmátla hroudu papíru a vytáhla ji. Vyhladila zmačkanou stránku, otočila ji jedničkou nahoru a rozhodla se zkusit to znovu.

S prvním místem neváhala ani chvíli. Šeřík, napsala svým neupraveným rukopisem a koutky jí zacukaly do úsměvu. Vážně to bylo zvláštní jméno.

A co ke dvojce? Máma tedy určitě ne. Koníčků moc neměla, nikdy jí nic nešlo natolik, aby to mohla pokládat za smysl svého života.

Šeříkovy sny, napsala nakonec. Pak to ale škrtla s pocitem, že se to vztahuje už k prvnímu bodu.

Láska, napsala vedle škrtance. To se sice taky pojí se Šeříkem, ale co. Čím víc bodů, tím líp. Takže co dál?

Bára? Zamyslela se. Než přišly sny, byla Bára její jediná opora. Teď už to ale neplatilo. Se Šeříkem se jí svěřit nemohla.

Seskočila z eskalátoru a podívala se na papír. Takže co z toho vyplívá? řekla si.

Odpověď byla jasná - chtěla jen jeho. Milovala ho a navíc, na někoho jako on se prostě jen tak snadno nezapomíná. Chtěla být jen s ním. S tímhle jí žádný člověk nepomůže.

Žádný člověk.

Žádný člověk.

Ta dvě slova jí běžela hlavou pořád dokola.

Žádný člověk.

To je ono.

Vlasy jí nadzvedl vítr, studený a vlhký. Naklonila se do tunelu a spatřila světla přijíždějícího vlaku.

Rozhodla se. Už bez něj nechtěla být ani minutu.

Žádný člověk.

Odrazila se a skočila.

 

 

 

 

 

Předchozí část

Další část

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Fiddi, 25. 5. 2010 19:34)

Prosím, nenapínej nás a pokračuj jsem z tvých povídek opravdu na hodně vysoké větvi a nechci hned spadnou na zem... výš co mi to dalo práce tam vyšplhat? :D takže prosím moc moc moc moc pokračuj O:-)

no to ne !!

(jedna a druhá pra..., 18. 4. 2010 15:22)

moc hezký :) už se těším na pokračování...

tleskám

(dablinka13, 14. 4. 2010 21:55)

naprosto dokonalé, tvé povídky jsou všechny nádherné, opravdu se před tebou klaním.

Milá Antoinette

(Grace, 10. 4. 2010 23:17)

V podstatě máš se všemi připomínkami pravdu. Andy je téměř zpověď, takže je poutavější, tohle je takové pozvolnější. Ohledně přemíry informací s tebou naprosto souhlasím, prostě jsem to potřebovala všechno vysvětlit pro závěrečnou část a možná mi to nevyšlo úplně podle představ. Mě vlastně skoro nikdy nic nevyjde podle představ :D A co se neviditelnosti - já jsem ho původně chtěla viditelnýho, ale ono to tak nějak není reálně možný. Snažila jsem se to vymyslet tak nějak co nejvíc pravděpodobně. Do jaké míry jsem byla originální, to fakt netuším :)
Jinak, jak to bude pokračovat jsem zvědavá stejně jako ty :D
Taky samozřejmě děkujmu za všechnu chválu a doufám, že se mnou vydržíš i do příště :)

moje dojmy

(Antoinette, 10. 4. 2010 21:32)

a neber ty moje kecy moc vážně :o)

moje dojmy

(Antoinette, 10. 4. 2010 21:30)

Tvoje povídky maj takovou zvláštní vlastnost-teda zatím jsem četla jen Andy a tohle, a je to to, že to čtenáře (tedy aspoň mě) úplně přenese do atmosféry příběhu. Je to úžasný, u čtení Andy jsem byla mnohem nervóznější a víc mě to napínalo, tady jsem se úplně uklidnila, připadala jsem si jako ve snu a skoro až se mi zdálo, že cítím šeříky. Když srovnám Andy a šeříky, Andy mi příjde jako víc příběh z ruky, nevím jak to vysvětlit, tohle je prostě kvalitnější, na druhou stranu méně poutavé a na konci minulé části už jsem k tomu nebyla "přilepená", dokonce jsem uvažovala, že dočtení nechám na jindy. Tahle část se mi zdá trochu přehlcená informacemi, je toho moc najednou a některé věci se mi moc nelíbily (ale to bude spíš mým odporem k fantasy knížkám, kterých je moc a všechny jsou o tom samém, jsou tam vždy nějací Neviditelní a Nepřekonatelní a tak podobně). Nicméně jsem zvědavá, jak to bude pokračovat a stejně je úžasný, že něco takového dokážeš napsat, protože když se tak podívám po internetu, většina jsou s prominutím bláboly úplně o ničem(tedy alespoň to, na co jsem narazila). Tak hodně štěstí :o)

další část!

(alex35, 10. 4. 2010 17:01)

další, další! moc se mi to líbí. rozhodně pokračuj a co nejdřív sem přidej třětí část.