Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Obrazek

 

Otevřela dveře a rozhlédla se. Na předsíni nikdo nebyl a kromě hlasitého zvuku televize doléhajícího sem z obýváku nic neslyšela. Tiše přeběhla do svého pokoje a zamkla za sebou. Na tohle opatření si už zvykla. Od doby, kdy jí matčin přítel v opilosti házel na dveře lahve od piva. Nemuselo tehdy skončit jenom u střepů.

Rychle se převlékla a vklouzla do postele. Zachumlala se do peřiny, zhasla lampičku a šmátrala po desce stolu, dokud nenahmátla milovanou MPtrojku zaplacenou z letní brigády. Teprve když jí do uší pronikly první tóny oblíbené písničky, začala se pomalu uvolňovat.

Stočila se do klubíčka a pohlédla ven z okna. Bylo jasno. Nebýt té protivné lampy, určitě by viděla hvězdy. Přimhouřila oči a poslala k nebi malinkou modlitbičku.

Nebyla to ani tak modlitba. Spíš jakási nezformovaná myšlenka, přání, touha. Chtěla prostě jediné – najít si nějakou práci, aby měla dost peněz a mohla se odstěhovat od matky.

Dnes večer to bylo výjimečně hrozné. Když přišla domů, po celém bytě byl cítit alkohol a její matka už o sobě skoro nevěděla. Nastal obvyklý křik a výčitky, po kterých se radši rozhodla uklidit se z cesty a jít brzy spát.

Bylo to už hodně dávno, kdy její matka naposledy úplně vystřízlivěla a chovala se jako rodič. Jako rodič, který svou dceru možná nemiluje, ale má ji aspoň rád. Dnes pro ni však byla jen zmetek a zbytečná přítěž.

Zamrkala a po nose jí stekla osamělá slzička. Bezděky ji setřela. Kdyby ji kapka nezašimrala na kůži, ani by si jí nevšimla. Večerní pláč už byl naprosto samozřejmý, stejně jako strach, co přinese noc.

Pevně zavřela oči, jako by tím mohla vzdorovat realitě a vymazat ji ze světa. Chtěla už hlavně spát. Spát a nic nevědět.

 

Procházela nějakou neznámou uličkou a mžourala do nezvyklého světla. Ne, nebyla to ulička, ale písčitá cesta. Lemovaly ji chundelaté keře s fialovými květy. Povědomě voněly, ale nedokázala si vzpomenout, kam tu vůni zařadit. Popošla k nim blíž, aby si je mohla prohlédnout, ale jak to tak ve snu bývá, byly rozmazané. Vlastně všechno tu bylo rozmazané.

Kousek dál viděla nejasný obrys lavičky. Došla až k ní a posadila se. Zvedl se jemný větřík a rozcuchal jí vlasy. Voněl stejně sladce a povědomě. Odkud jen tu vůni zná?

Bylo jí to jedno. Důležité bylo, jak dobře se na tomhle místě cítila. Problémy a křivdy z ní pomalu padaly a vystřídal je klid. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Plíce jí znovu a znovu plnil svěží vzduch, dokud neupadla do nevědomí hlubokého spánku.

 

Ráno se probudila odpočatá, jako už dlouho ne. Najednou jí nadcházející den nepřipadal tolik stresující a představa další noci v tomhle pokoji tolik děsivá. Vyskočila z postele a s úsměvem se začala připravovat do školy.

 

***

 

„Hej! Otevři, ty…“ zaváhal a pravděpodobně se snažil vzpomenout si na její jméno. „Jo, Zlata. Zlatuše! Otevři! Chci pivo!“ Do dveří silně udeřila mužova pěst.

„Jdi pryč…“ zašeptala v modlitbičku a vmáčkla se do rohu postele co nejdál od vchodu do pokoje.

„Héj! No tak. Chci, abys mi… abys mi…“ Další rána. Pravděpodobně už neudržel rovnováhu a svalil se na dveře. „Abys mi přinesla eště pivo a tu. Další tul… toulamrur… ku.“ Delší slova mu už dělala velké potíže. Znovu se snažil probojovat se dovnitř silou, ale ani té už moc neměl. Svalil se na podlahu a vyzvracel se na koberec. Škvírou pode dveřmi pronikal do pokoje nechutný štiplavý pach smíšený s alkoholem.

„Prosím, prosím, prosím,“ šeptala do nastalého ticha. Slzy jí tekly proudem a třásla se po celém těle.

Po dvou nekonečných hodinách usnula vyčerpáním.

 

Cítila, že je něco špatně. Všude byla tma a z ticha kolem čišel strach. Chtěla vstát, ale něco ji táhlo zpátky. Otočila se a zjistila, že má na noze obrovskou železnou kouli. Najednou bylo světlo, ale nepřineslo jí žádnou útěchu. Teď totiž viděla.

Všude kolem se povalovaly prázdné lahve od nejrůznějších alkoholických nápojů a uprostřed toho všeho seděla její matka se svým přítelem. Muž po chvíli vstal a pomalu se k ní přibližoval. Měl děsivý nepříčetný výraz. Vyděšeně těkala pohledem mezi jeho tváří a tváří své matky. Smála se. Její matka se tomu smála!

Zavřela oči a čekala, až k ní konečně dojde…

A pak jí ovanula sladká vůně a přinutila ji oči otevřít.

Byla zase tam. Na písčité cestě s voňavými keři, ale dneska byla krajina trochu jiná. Víc připomínala ji samu. Kdyby si někdy mohla zařídit velkou zahradu, přesně takhle by vypadala.

Zamířila rovnou k nejbližší lavičce a s úlevou se posadila. Okamžitě se jí udělalo líp. Tady byla v bezpečí.

Ale ta vůně! Byla tak povědomá. Tak známá a zároveň neskutečná. Odkud ji zná?

Zapátrala v paměti. Usilovně přemýšlela a vzpomínala, a mhouřila přitom oči kamsi do dálky.

A najednou spatřila rozmazanou postavu, přímo tam, kam se celou dobu dívala. Překvapeně sebou cukla a vyskočila z lavičky. Mhouřila oči ještě usilovněji a snažila se nejasnou siluetu zaostřit.

Byl to muž. Z toho mála, co rozpoznala, usoudila, že je stejně zmatený, jako ona. Zdál se být překvapený, že ji vidí. Nebo že vidí ona jeho?

„Kdo jsi?“ zeptala se a popošla o kousek blíž.

Byl mladý, možná o trochu starší než ona. Pokaždé, když se k němu přiblížila, on maličko ucouvl.

„Tohle je přece můj sen, tak kdo jsi?“

 

S trhnutím se probudila a polekaně se rozhlížela po pokoji. Na stole zběsile drnčel budík a říkal si o její pozornost. Roztržitě ho zamáčkla a svalila se zpátky do polštářů.

Už dlouho se jí nestalo, že by spala tak dlouho. Obvykle se probouzela o dost dřív. Možná to bylo tím, jak dobře se poslední dobou ve spánku cítila, možná prostě tím, že byla den ode dne unavenější. Každopádně k ní tenhle voňavý sen přicházel poslední dva týdny skoro každou noc.

Ale tentokrát byl jiný.

 

***

 

„Tak jo. Spi, spi, spi.“ Převrátila se na druhý bok a opět pevně sevřela víčka.

„No tak, Zlatko, spi už!“

S povzdechem oči otevřela a zírala do stropu. Chtěla zas svou voňavou zahradu. Chtěla zas ten pocit bezpečí.

A chtěla, a to především, opět vidět toho tajemného mladíka.

Rozhodla se zkusit jinou metodu.

„Fajn. Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka…“

Někde mezi třístou devadesátou osmou a třístou devadesátou devátou se jí ovečky rozmazaly a…

A probudila se. Hodiny už ukazovaly čtvrt na sedm a za chvíli měl spustit i budík.

Celá noc minula a sen nepřišel.

 

„Ahoj, Zlatí,“ zamávala jí kamarádka, jen co vkročila do třídy. Oplatila jí pozdrav aspoň úsměvem a spěchala si sednout na místo vedle ní. Šla pozdě. Pár vteřin na to už do třídy vběhla energická profesorka zeměpisu. V ruce držela starý glóbus a mapy přehozené přes rameno za ní legračně povlávaly.

„Super, zkoušení,“ povzdychly si obě dívky a otevřely si sešity.

 

„Dneska jsi nějak zamlklá.“

Zlatka se podívala na svou kamarádku a znovu si uvědomila, jak moc je vnímavá. Vždycky hned poznala, když se u nich doma situace přiostřila.

„Jen jsem se špatně vyspala, nic to není,“ ujistila ji a pro jistotu své tvrzení zpečetila úsměvem.

„Dobře,“ špitla Bára a dál nevyzvídala. Zbytek cesty na angličtinu šly mlčky. Když si ale sedly na svá obvyklá místa, Zlatě to nedalo.

„Víš, poslední dobou se mi zdá pořád stejný sen. Teda včera byl jiný, ale… No to sem vlastně nepatří. Totiž… v tom snu se cítím tak nějak líp. Jako by ze mě spadlo všechno napětí a můžu volně dýchat. Všechno je tam takové krásné a svěží. Proto jsem teď veselejší. Ale dneska se mi nezdálo nic, tak budu možná trochu nabručená.“ Omluvně se na kamarádku ušklíbla a pokrčila rameny.

Bára se usmála také. „Připomíná mi to sen, který jsem měla, když mi umřela babička. Taky ti tam všude poletovaly sýkorky?“

„Ne, já tam mám jen spoustu nějakých keřů. Nemůžu přijít na to, co je to za druh.“

„Hm, tak to bude nějaký jiný sen. Ale ty pocity, které si popisovala, jsem v něm měla taky.“

„Možná je to nějak…“

„Good morning my friends.“ Do třídy vešel profesor a úvahu jim přerušil.

 

***

 

Ten večer šla spát unavená, vystrašená a s nervy napnutými na kritickou hodnotu. Usnula, jen co se svalila na postel.

 

„Díky,“ zašeptala, když se před ní opět rozprostřela známá krajina. Bez váhání vykročila po žlutém písku a střídavě si přivoněla ke každému keři.

Když došla k místu s lavičkou, zamyslela se. Tady ho posledně viděla. Pohlédla tím směrem a soustředila se na vůni. Snažila se přesně zopakovat všechno jako minule. Do mysli se jí ale neustále vkrádala jeho rozmazaná tvář a narušovala jí koncentraci.

I přesto se muž opět objevil. Možná dokonce o to dříve a jasněji, že myslela přímo na něj.

„Kdo jsi?“ zeptala se znovu.

„To nemusíš vědět,“ odpověděl a nervózně se usmál.

„Tak proč tu jsi?“ nedala se.

„Protože mě potřebuješ.“ Jeho úsměv už byl jistější. Měl příjemný uklidňující hlas.

„Potřebuju tě? Vždyť tě neznám.“ Svraštila obočí a snažila se všemu přijít na kloub. Marně.

„Promiň mi, měl bych se přesněji vyjádřit. Jsem tady, protože potřebuješ klid.“

Nemotorně se dobelhala k lavičce a posadila se, nespouštěla z něj přitom pohled. Jeho obraz se stále zaostřoval, ale když už to vypadalo, že ho konečně jasně spatří, opět jí unikl a zahalil se do mlžného oparu.

„Potřebuju klid,“ opakovala nepřítomně a nepokrytě na něj civěla.

„Ano.“ Posadil se vedle ní – nezkreslená realita a zamlžené snění  vedle sebe na lavičce v parku.

„Potřebuju klid…“ zmateně ta slova převalovala na jazyku, jako by ochutnávala jejich význam.

„Řekl bych, že možná víc, než kdo jiný.“

Konečně jí všechno došlo a rozplakala se. „Já už nechci,“ vzlykala. „Už nechci…“

„Já vím,“ konejšil ji. Mlčky seděl vedle ní a bral na sebe polovinu jejího smutku. Nic neříkal, bylo by to stejně zbytečné. Po chvíli vstal a přešel k jednomu keři. Utrhl rozkvetlou větvičku, vrátil se a vpletl ji dívce do vlasů. Jak se pohyboval, vířil kolem sebe sladkou vůni a lehký vítr kolem něj tančil v jemných spirálách.

Zlata zvedla ruku a dotkla se větvičky konečky prstů. Kvítky byly svěží a hebké a ten jednoduchý dotek na ní měl úžasné účinky.  Naposledy popotáhla a zhluboka se nadechla. Šlo to lépe, i srdeční tep se jí už zklidňoval.

„Někdy to prostě musí ven,“ ozvalo se vedle ní.

„Já vím,“ fňukla. „Ale je to trapné, promiň.“

„Nemusíš se mi omlouvat, tady není nic trapné. Tohle je tvůj svět a já jsem přece tvůj…“ zadrhl se, „Sen,“ dořekl nakonec.

„Jak to funguje, myslím tyhle sny? To je nějaký otisk mého podvědomí, nebo co?“

„Kdo rozumí snům?“ zeptal se místo odpovědi a usmál se.

„Je to zvláštní, cítím se tady nějak líp, než v normálních snech.“

„Od toho by přece sny měly být.“

„A ty jsi tu od čeho?“ Otočila se přímo k němu, aby mu viděla do tváře. Štvalo ji, že stále ještě není úplně zaostřená a nemůže si tedy být stoprocentně jistá, jestli je opravdu tak krásný, jak takhle vypadá.

„Jsem tu, když mě potřebuješ. Ať už na cokoliv.“

Zamyslela se. „Myslím, že se potřebuju někomu svěřit, ale nikdo pro to není ten pravý. Bára, i když je úžasně milá a vnímavá, mě nedokáže úplně pochopit, dokud neprožije to samé, co já. Může si jen domýšlet, jaké to je. A nikoho jiného nemám.“

„Můžu tedy být tvá Vrba,“ řekl. Při posledním slově se trochu ušklíbl, jako by to byl nějaký vnitřní vtip.“Mě se můžeš svěřit s čímkoliv a můžeš si být jistá, že se to k nikomu jinému nedostane.“

Usmála se, ale pak přimhouřila oči a zkoumavě se na něj podívala. „Proč tu vidím všechno rozmazaně?“

„To nevím.“ Zamračil se, jako by to pro něj představovalo stejnou záhadu.“Vlastně nevím, jak je možné, že mě vůbec vidíš,“ zašeptal ještě, spíš sám pro sebe, než jako součást rozhovoru. „Ale, jak jsem už říkal, kdo rozumí snům?“ zeptal se už zase vesele.

„Máš pravdu, to buse asi tím,“ souhlasila, a dál už na to nemyslela. Měla důležitější věci na srdci. Problémy, které už dál sama nést nedokázala.

 

***

 

Díval se na ni a byl šťastný. Usmívala se, byla v poslední době veselejší, neplakala. Byla úžasná. Obdivoval, s jakou silou se dokáže postavit svému osudu.

Střežil ji už více než dva měsíce a od té doby, co ho naposledy spatřila, spolu nemluvili jen asi tři noci. Věděl o ní už skoro všechno.

A moc se mu líbilo, co věděl.

Moc se mu líbila dívka, která vedle něj každou noc sedávala na lavičce a frustrovaně mžourala do jeho tváře.

Přál si, aby ho mohla vidět jasně.

Ale proč vlastně? Čemu by to pomohlo? Nic by se nezměnilo. Konec konců, je jen její Strážce a tak to i zůstane.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho najednou a vytrhla ho tak ze zamyšlení.

Zmateně zamrkal. „C – cože?“

„Jestli máš nějaké jméno.“ Usmívala se na něj a v očích měla nevinnost celého světa. „Mají vůbec sny jméno?“

„To nevím,“ řekl radši. Nebyl si jistý, kolik toho může prozradit.

„Ale ty nejsi sen, nebo ano?“

Lekl se. Kolik toho věděla? Snažil se, aby jeho pravá identita zůstala v utajení, ale jak se zdálo, moc se mu to nepovedlo.

„Mám jméno,“ řekl radši, aby odvedl pozornost od ožehavého tématu

„A?“

„Jmenuji se Šeřík.“

 

„Mám jméno,“ řekl, ale z nějakého důvodu nepokračoval. Chce si snad hrát na tajemného? napadlo ji. S tím, jak je pořád rozmazaný, to víc už ani nejde.

„A?“ zeptala se nedočkavě a naklonila se o kousek blíž.

Podíval se jí přímo do očí. „Jmenuji se Šeřík.“

To slovo nedoznělo. Zůstalo viset ve vzduchu a rezonovalo jí v uších.  Zalapala po dechu a překvapeně valila oči na všechno kolem.

Jakmile vyslovil své jméno, zvedl se vítr a během pár vteřin rozvlnil vše, co mu stálo v cestě. Trávu, cestu, keře. Všechno, čeho se dotkl, se nepatrně zachvělo a nabylo jasné obrysy. Všechno se vykreslilo do nejmenších detailů. Nakonec zavířil kolem mladíka na lavičce a rozcuchal mu tmavé vlasy.

Viděla ho. Jasně, jako nikdy předtím. Zhluboka se nadechla, aby se vzpamatovala, a naplnila jí ta povědomá krásná vůně – vůně šeříku.

„Páni,“ vydechla ohromeně.

„Já vím,“ ušklíbl se rozpačitě. „Je to trochu…“

„Je to nádhera.“

 

„Páni,“ vydechla a její dech se ve spirálkách propletl s lehkým vánkem.

„Já vím,“ ušklíbl se. Nebylo to zrovna jméno pro chlapa. „Je to trochu…“

„Je to nádhera,“ skočila mu do řeči. Způsob, jakým to vyslovila, mu bral dech. Dívala se mu při tom přímo do očí! Myslela jen tu krajinu, nebo snad…?

Větřík o trochu zesílil. Věčně kvetoucí keře se zakymácely a zbavily se několika svých kvítků. Užasle pozoroval, jak je vítr nese až k nim, jak se otáčejí v nepředvídatelných křivkách a jak se usazují v tmavě hnědých vlasech dívky naproti němu.

Nervózně si vlasy prohrábla a kvítky se jí sesypaly do klína. Sledovala je, potom vzhlédla zpátky k němu a rozpačitě se usmála. Byla tak krásná…

Aniž by věděl, o co se vlastně pokouší, pomalu se k ní naklonil. Úsměv jí z tváře zmizel, vystřídalo ho očekávání. Přivřela oči. Okouzleně sledoval její rty, a i když si nebyl vůbec jistý, jak tyhle lidské záležitosti fungují, byl odhodlaný to zkusit.

Větřík, vždy věrně kopírující jeho náladu, se kolem nich roztočit a uzavřel je ve voňavých spirálách.

Rozhodl se. Sklonil se ještě níž a lehounce se svými rty dotkl jejích.

 

Celým tělem jí projela nádherná exploze. Čekala různé pocity, ale ne tohle. Tohle by nikdo předvídat nedokázal. Tohle nebyl sen!

Nemohl být!

A ve vteřině bylo po všem. Ucukl a vyděšeně na ni vytřeštil oči. Stačila si ještě všimnout, jak se mu obličej zatáhl smutkem, a byl pryč.

Vítr utichl.

 

S trhnutím se posadila na posteli. Těžce oddychovala a zmateně se rozhlížela po pokoji. Sen se rozplynul jako mávnutím proutku.

Nebo ne?

Vlasy jí nadzdvihl lehký vánek a pokoj naplnila šeříková vůně. Škubla sebou a překvapené se rozhlížela, ale nikdo tam nebyl.

„Šeříku?“ zkusila to. Na rtech stále cítila jeho polibek a po tvářích se jí začínaly kutálet slzy. Vítr utichl, jako by se lekl, ale vůně zůstala.

„Prosím,“ zašeptala. „Zůstaň tady. A dokaž mi nějak, že jsem se nezbláznila.“

Zdálo se jí, že vůně zesílila. Pak se ale vítr zvedl znovu, zavířil pokojem, rozvlnil záclony a všechno bylo pryč. Všechno.

„Ne,“ vzlykla. „To ne.“ Vstala z postele a dovrávorala k oknu. Trhnutím záclony odhrnula a přitiskla dlaně na skleněnou tabuli. „Vrať se! Šeříku!“

„Buď zticha, ty huso!“ ozval se z vedlejší místnosti hlas její matky doprovázený bušením do stěny. „Víš, kolik je hodin?“

Vrátila se do postele, zdrcená a vyčerpaná. Stočila se do těsného klubíčka a dala průchod pláči. Na mokré tváře se jí lepily vlasy. Voněly po šeříku.

 

 Další část

 

 

Vím, že je to asi trochu otravné, ale pokud vám nevadí obětovat těch pár vteřin času, napište mi k tomu něco.

Díky :)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jé, děkuju Pavlí

(Grace, 9. 4. 2010 22:30)

Ty jsi taková moje věrná čtenářka, jsem ráda, že sis našla i tohle. Na pokračování pilně pracuju, ale každou chvíli se šprajcnu.

pěkné

(pavla, 9. 4. 2010 22:21)

začíná to velice zajímavě, uvidíme co se z toho vyklube ;)

šeřík :)

(druhá ;-)..., 8. 4. 2010 10:43)

moc pěkný Péťo jsem zvědavá jak to bude pokračovat :)

super

(hanculinka, 8. 4. 2010 8:17)

zatím se mi to moc líbí, už se těším na pokračování, máš vždycky zvláštní, překvapující téma.